Kolektivní selhání

Většina duševních patologických jevů je – obrazně řečeno – jen obludnou hypertrofizací různých částí lidské psýché. A proto taky duševní choroby mohou posloužit při základním studiu normální lidské psychiky. Méně známo je, že duševní nemoci, choroby individuálního vědomí, mohou mít svou zřetelnou analogii v chorobách společenského vědomí, tedy v patologických společenských jevech. Tak například hermeticky uzavřený svět schizofrenie má svou nápadnou obdobu v neprostupně uzavřeném světě totalitních společenství, je to vlastně dvojí mutace téže choroby, individuální a společenská, přičemž obojí ústí do infantilizace a paranoizace, na jedné straně jedince, na druhé celého společenství.


Mezi nejčastěji zmiňované duševní nemoci patří v poslední době také Alzheimerova choroba, vlastně degenerace mozkové kůry s těžkými výpadky paměti a celkovou zmateností. Její obraz proniká dokonce i do literatury (například závěrečná část McEwanova románu Pokání) i kinematografie (například životopisný film o Iris Murdochové). Tato těžká nemoc totiž postihuje již značnou část populace. A teď nemyslím jen jedince, ale také celé společenství. Můj kamarád neurolog tento společenský jev, Alzheimerovu chorobu postihující nyní už i společenské vědomí, označuje zkratkou KSMČ: kolektivní selhání mozkové činnosti.
Letos je tomu čtyřicet roků, co milicionáři, ta „ocelová pěst dělnické třídy“, poslušni stranického příkazu, stříleli do svých spoluobčanů. A letos je tomu šedesát roků, co komunistická bezpečnost zatkla doktorku Miladu Horákovou, aby ji v následujícím roce komunistická justice odsoudila v zinscenovaném procesu s několika dalšími k trestu smrti. A přesto tuto politickou stranu (která v padesátých letech zřídila likvidační tábory pro své tzv. třídní nepřátele a v sedmdesátých a osmdesátých letech vyštvala tisíce občanů do emigrace a celému národu nasadila psí náhubek) volí snad prý každý pátý občan v téhle zemi.
Až se v nejbližším čase znovu setkáme s mohutnějící aktivizací politické strany, jež má na svém kontě dlouhodobé ponížení a utrpení vlastního národa a jeho čtyřicetiletou systematickou demoralizaci, projevující se dodnes korupcí a politickým hulvátstvím, vezměme prosím na vědomí, že je to už jen nemocné společenství postižené společenskou mutací alzheimera, a spějme té politické straně s pochopením vstříc jako těžkému pacientovi, který potřebuje naši samaritánskou pomoc.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.



















