Pohřby v rukou podvodníků

Každou chvíli se někde můžeme dočíst o deregulaci nájemného, deregulaci finančních trhů, deregulaci regulací, ale o deregulaci češtiny si člověk zase až tak často něco přečíst nemůže.

Ředitel žádné instituce nemůže stíhat své podřízené pro jejich politické přesvědčení.

Ohýbání práva ve prospěch potřeb politiků tady už nebude tak lehké. Po měsících mlčení se začaly lámat ledy a řada justičních špiček teď dává jasně najevo, že nehodlají ustupovat potřebám mocných.

Od 23. do 26. března se koná ve Štrasburku zasedání Evropského parlamentu, kde premiér M. Topolánek přednese závěry zasedání jarní Evropské rady.

Půldruhého měsíce po volbách Izraelci stále s napětím čekají, jaké bude složení nové vlády. Jmenovaný premiér Benjamin Netanjahu sice sliboval koalici národní jednoty, ale teď se zdá, že vláda bude složena jen z jeho Likudu a menších náboženských či nacionalistických stran.

Případ učitelky vlastivědy na pražské základní škole paní Semelové, která je aktivní členkou KSČ a mimo jiné veřejně obhajuje procesy z 50. let jako spravedlivé a správné, a nově i případ učitele jazyků na střední škole v Litvínově pana Reňáka, který je stínovým starostou za Dělnickou stranu, vyvolávají pochopitelně vedle emotivních reakcí také otázky. Otázky po tom, jestli lidé s radikálními názory smějí vůbec učit a kdo jim v tom má nebo může zabránit.

Jste spoluautorem dopisu, který podepsalo čtrnáct diplomatů, kteří působili jako míroví vyjednavači v bývalé Jugoslávii, v Severním Irsku, v Kambodži a v dalších oblastech konfliktů. Nesouhlasíte v něm s izolací Hamásu a požadujete, aby s ním mezinárodní společenství a Izrael vyjednávaly. Proč mluvit s radikály, kteří mají za cíl zničení Státu Izrael?

Opoziční hnutí studentů je ve Venezuele nový fenomén. Ještě před pár lety byla místní protichávezovská opozice spjatá s minulými vládami proslulými svými korupčními skandály a zneužíváním moci. „Stará“ garda byla pověstná vlažnými a nesourodými postoji a velmi se zdiskreditovala při pokusu o násilné svržení Huga Cháveze v roce 2002.

Od minulého týdne probíhá nejostřeji sledovaný proces v Rusku. Chodorkovskij a jeho kolega, předseda rady ředitelů mezinárodní finanční korporace Menatep Platon Lebeděv, kteří tráví již sedmý rok za mřížemi, byli eskortováni do Moskvy z tisíce kilometrů vzdálené a naprosto izolované vězeňské kolonie v Čitě, kde si odpykávají většinu trestu.

Proč ale vůbec madam Sarkozyová do Konga přijíždí? Neletí do této válkou rozervané a nefunkční země náhodou, ale se svým manželem. Ten letí do Kinshasy žehlit svá faux pas.

Překvapila mě televizní reportáž o značkách oznamujících měření rychlosti. Tvrdilo se v ní, že značky musí být umístěny tak, aby je řidič bez problémů viděl, což na víceproudé silnici ve městě může například znamenat, že by měly být i na levé straně vozovky.

Hra o přežití vlády nabrala další obrátky. A opět se vše točí kolem jednoho muže, který je pro udržení křehkého kabinetu klíčový.

O tom, co by následovalo po pádu kabinetu a co bychom tím případně získali či ztratili, jsme mluvili s místopředsedou ČSSD a aktuálně nejpopulárnějším politikem v zemi – Bohuslavem Sobotkou.

Pokud jde o mocenské výhody a ořezání veřejné kontroly nad mocí, tak se reprezentanti dvou českých nejsilnějších stran spolehlivě ke svému společnému prospěchu dohodnou. Posledním dokladem budiž nenápadné rozhodnutí dolní komory parlamentu z minulého týdne, že do prostoru před vchod do hlavního jednacího sálu nebudou nadále smět televizní kamery.

Francie se vrací do velitelských struktur Severoatlantického paktu. Tuto zprávu před pár dny oznámil prezident Nicolas Sarkozy. Jeho ministr obrany Hervé Morin vzápětí prohlásil, že „do tří let se Francie stane hlavou a svaly Aliance“. Výrok lze vnímat jako tradiční francouzskou exhibici nemožného.

České lidské samice mají složitý úkol přesvědčit okolí, že jsou svému druhu užitečné také samy o sobě, i když za život vrhnou pouze jedno nebo také žádné mládě.

V době, kdy znalost vlastních práv patří k základní výbavě západního člověka a všechna myslitelná sociální tabu padají, zůstává smrt neznámou životní situací, o níž nic nevíme a nechceme vědět. Podle statistik jsou Češi ve vytěsňování smrti světoví přeborníci.

Je rozumné, abychom teď v čase ekonomické krize řešili globální oteplování? Tato otázka nemá jasnou odpověď ani uvnitř řady evropských vlád, které se ještě nedávno k ochraně klimatu hlásily, natož napříč celou Evropskou unií. Česká vláda navíc v tomto nebyla jednotná nikdy a mohlo by se zdát, že zejména pro ministry z řad ODS je lákavé dát zelenou agendu v době krize „k ledu“.

Psát o tom, že Topolánkova vláda je v ohrožení, je nonsens, protože je v ohrožení neustále.

Jestliže autorka uvádí, že „podle současného stavu vědeckého poznání neexistuje možnost, jak by jim (lidem) vysílače i dráty mohly škodit“, pak nepíše pravdu – a nepíše ji zjevně nikoli z neznalosti, nýbrž zcela záměrně, přestože jsem ji na jiný stav vědeckého poznání upozorňoval a ona sama také studovala můj blog.

Sociální demokraté o uplynulém víkendu možná rozhodli o příštím českém premiérovi: dosavadní partajní šéf Jiří Paroubek hladce a bez konkurenta obhájil svůj post a povede ČSSD do voleb.

Soudce Pavla Kučeru navštívilo v posledních dnech, jak on říká, opakované štěstí. Hodně k tomu napomohli jeho kamarádi, stejně vysoce postavení justiční představitelé jako on sám – místopředseda Nejvyššího soudu. Problém je, že osobní štěstí Kučery, jednoho z hlavních hrdinů případu „justiční mafie“, je velmi pravděpodobně zaplaceno ohýbáním práva.

Ve světě se pro tento způsob vlastnictví auta ujal již před lety termín car sharing, v Evropě dnes vozy sdílejí desetitisíce lidí a jde o velký byznys provozovaný desítkami specializovaných firem. Pro Čechy zatím vše funguje na koleně a zájemce zapojené do systému lze spočítat na prstech rukou. Česká města se na redukovaný automobilismus dívají s nadějí, ale doba, kdy ho budou podporovat, jako je to běžné na Západě, je zjevně zatím v nedohlednu.

Déšť bruselských eur, který už dva roky zavlažuje Česko, nabral na vydatnosti. Kromě 750 miliard korun posílaných sem ze strukturálních fondů EU přidala teď Evropská komise další peníze v balíku s nálepkou „speciál proti krizi“. Financí je tedy dostatek a navíc – další dobrá zpráva – se už neutrácejí tak bezmyšlenkovitě jako dřív. Přesněji než dřív je ovšem také třeba vědět, jak na ten zlatý poklad dosáhnout.

Před pěti lety paní Pužové při tragické autonehodě zemřel manžel a úředníci magistrátu se ihned poté rozhodli, že pošlou její děti do dětského domova. Dvakrát to zkusili a načas se jim to podařilo, ale děti se nakonec vrátily domů. A skok časem ukazuje, že tato rodina navzdory všemožným pochybám funguje tak, že jí může leckdo závidět.

Při pohledu na typizované klouzačky a prolézačky, pomalu obsazující české parky, se člověk zdráhá uvěřit, že na poli stavby dětských hřišť lze dnes něco vymyslet. Přitom je to jednoduché: v Praze fungují tři ženy, které při navrhování a stavbě dětských hřišť zažívají spoustu dobrodružství.

To bychom museli vyhlásit válku, patrně USA, případně Británii, možná bychom mohli klacíkem šťourat také trochu do Japonska.

Tak jako každý rok mají i na letošek pojišťovny předem dohodnutý balík peněz, které nemocnicím a lékařům vyplatí. Skutečné problémy jsou zatím daleko. Zmiňované úspory nashromážděné dílem díky prudkému hospodářskému růstu země v posledních dvou letech, ale také díky pěti miliardám uspořeným loni ze zdravotnických poplatků však nemusejí stačit.

Obama zvýšil vládní výdaje na ochranu životního prostředí, státní správa dostala za úkol zlepšit palivovou účinnost amerických aut, přislíbil zdvojnásobit americkou výrobu obnovitelné energie a naléhal na Kongres, aby schválil to úplně nejzelenější opatření: omezení amerických emisí skleníkových plynů. Dokáže však Obama svou velkolepou ekologickou rétoriku naplnit?

V brněnské zoo začala rekonstrukce půlstoletí starých klecí pro šimpanze. Ochladilo se a přišel sníh. Úřady zahájily kampaň Celé Česko čte dětem, která má za cíl pohnout tuzemské rodiče, aby svým ratolestem více četli pohádky. Vláda upozornila veřejnost, že nás po ekonomické stránce čekají horší časy. Z čísel České národní banky vyplynulo, že Češi začali spořit.

Co připravujeme do příštích čísel.

Situace, která by vynikla ve filmové komedii. Představte si dvě skupiny lidí, které k dorozumění používají tlumočníka, a přitom mezi sebou navzájem mluví ve svých rodných jazycích, jimž ti druzí nerozumějí. A už je to tak, že hlavní bariérou mezi nimi není bariéra jazyková, ale neschopnost či nevůle se domluvit.

Ráno je neskutečně krásně. Že jsme se utábořili na pěkném místě, jsme viděli už večer, stejně je to ale překvapení, na východní straně se ve vycházejícím sluníčku pne mohutný a ostrý Fagaraš, vůkol ticho a v zářícím neposkvrněném sněhu vede jen naše včerejší stopa po výstupu z údolí. Nacházíme se asi 200 metrů pod začátkem hřebene pohoří Lotrului, na jeho východní straně.

Japonsko zažívalo ekonomickou expanzi, užívalo si bohatství a na válečná léta málokdo vzpomínal. Pak se objevil on. V roce 1972 dva vesničané na ostrově Guam chytili v džungli podivného muže oblečeného do šatů ze stromové kůry. Zarostlý, šlachovitý a na kost vyzáblý padesátník tu žil šestadvacet let.

Objíždím v současnosti USA, abych propagoval svou novou knihu The Life You Can Save (Život, který můžete zachránit) s podtitulem Jak se dnes přičinit o ukončení světové chudoby, a setkávám se často s dotazem, zda není nevhodná doba na výzvy vůči movitým lidem, aby zesílili snahy o potlačení chudoby v jiných zemích.

Prezidenta Václava Klause je už téměř dvě desítky let vidět a slyšet doma i v zahraničí a za tu dobu se stal prakticky synonymem pro českou pravicovou politiku. Nic na tom nezměnily ani jeho rázovité názory. Klausova rétorika a myšlení však ve skutečnosti podlamují politický liberalismus, který údajně hájí.

Možná je Amerika naším temným velkým bratrem, pokud jde o suroviny a geopolitická dobrodružství. Ale pro nás Afričany zůstává jedinou zemí, která je stále otevřena kvalifikovaným přistěhovalcům. Africká diaspora první a druhé generace Afričanů má velký talent a kapitál a žije zejména ve Spojených státech.

Jak známo, teď se edam, tento vyslanec všech dobrých Nizozemců, přezdívaných s veškerou úctou též „sýrové hlavy“, stal důvodem politického napětí. Nizozemci totiž žádají v EU o zeměpisné označení „severoholandský edamský sýr“. Češi kontrují a chtějí získat označení „jihočeský eidam“.

Žen, které veškerou svou péči věnují jednomu potomkovi, bude v Česku v příštích letech pořád víc. Z dnešních padesátnic mělo jen 14 procent jediné dítě. Mezi čtyřicátnicemi je to už kolem 20 procent. A dnešní třicátnice budou pravděpodobně ještě častěji „jednodětné“: odhaduje se, že až čtvrtina z nich bude mít jedináčka.

Jak je možné, že nejsme schopni funkčně užívat jazyk ve všech jeho vrstvách? Proč se cítíme být oprávněni odmítat sdělení kvůli jeho formě, která jen není v souladu s platnými Pravidly českého pravopisu? Abychom pochopili, jak jsme do tohoto stavu dospěli, je třeba udělat menší exkurzi do dějin české jazykovědy.

Pokračuje éra označovaná předponou post-? Postmoderní, posthistorická, postideologická? Neskončila už náhodou, nebo nekončí právě v této chvíli? Na takové otázky jistě nenajdeme jednoznačné odpovědi.

Milý úsměv obsluhy je jednou z podmínek úspěchu každého podniku. Jenže zajistit jej není snadné, dokonce ani pro pozorné manažery. Omron Corporation, japonská společnost vyvíjející software pro roboty, už ovšem pracuje na řešení. Její software dokáže analyzovat digitální obrazy včetně videa a rozlišit výrazy obličeje. Společnost brzy začne prodávat systém „měření úsměvu“, který upozorní manažery – okamžitě, když si to budou přát –, sotva se pokladnímu nepodaří vykouzlit přiměřený úsměv.

Zprávy z Moravského Krumlova: tamní radnice se omluvila Inchebě, že k ní byla v médiích necitlivá. Odvážila se totiž před časem protestovat proti snaze firmy dostat z krumlovského zámku, jenž Inchebě patří, do Prahy Muchovu Slovanskou epopej. Teď Inchebu krumlovští poníženě odprošují, že to tak nemysleli, a obrazy na oplátku ještě pár měsíců zůstanou na zámku.

Do rodného Německa se Jiří Horut (1983) dostane tak jednou za půl roku a za pár dnů už se zase těší do Česka. „V Praze jsem teď doma,“ říká syn fotografa, který z Československa utekl v roce 1968. Když se prochází nočním centrem města, nevidí v křivolakých uličkách a starobylých zákoutích jen krásnou architekturu, ale také potenciální dokonalé lokace pro žánry thrilleru a filmů noir. Jejich potenciál využil mladý režisér naplno v absolventském snímku Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Pátá žena.

„Já jsem Biberkopf,“ prohlašoval prý o sobě často Rainer Werner Fassbinder. Ke sklonku života filmař svůj sen splnil a natočil monstrózní adaptaci románu Alfreda Döblina Berlín, Alexandrovo náměstí (1980), jehož hrdinou je právě Franz Biberkopf.

Už před polovinou šedesátých let si tehdy mladičká Vladimíra Čerepková (1946) vydobyla proslulost v básnickém okruhu pražské kavárny Viola.

Zajímavé výstavy

„Noise je pornografie zvuku,“ říká o svém žánru klasik hlukové hudby, Japonec Masami Akita. Festival Stimul uvádí v české premiéře svátek tvůrčího hukotu navazující na syrovost původního rock’n’rollu, punku, free jazzu a radikální performance.

Debata o nové budově Národní knihovny v Praze je symptomem zdejší provinčnosti. Diskutuje se totiž jen o skořápce, nikoli o obsahu, o skladišti na knihy, nikoli o knihovně. Podstata knihovny přitom tkví ve zpřístupnění knih a časopisů čtenářům.

Šoa jako příklad krystalického, nepochopitelného zla funguje nejen jako osvědčená návnada pro filmové akademiky, ale i jako zaručený tahák pro producenty. Snad proto se na sklonku minulého roku – v předoscarové sezoně – objevilo v amerických kinech hned šest snímků (například Valkýra, Odpor nebo Dobro) tematizujících jednu z největších tragédií novodobé historie lidstva. I na nich se přitom odráží fakt, že Hollywood si v poslední době nevystačí s jednoduchými schématy, kde je definovaná jasná hranice mezi dobrem a zlem.

Když dnes, po čtvrtstoletí, vidíme poustevnickou postavu estonského skladatele Arva Pärta uklánět se na pódiu Berlínské filharmonie po nových skladbách, je evidentní, že se mu podařilo nerozmělnit své kouzlo. Nevděčnému očekávání publika, že „zůstane prostý“, čelí Pärt dost úspěšně i na aktuálním albu In principio.

Její text je jako těžký a omamný parfém pro dlouhou letní noc. Španělská básnířka a překladatelka z češtiny, turečtiny a perštiny na něm pracovala dvanáct let. Původně to měl být divadelní monolog, ale z jeviště nikdy nezazněl, před sebou máme spíše filmový pás, naléhavý proud slov, který se dere na povrch a hledá jedinečnou formu, „konkrétní tvar vlastního nitra“, jak píše autorka.

„Její svoboda patří k jejímu lesku. Žárlivost je cena z mé strany; a já ji platím plně. Jedné letní noci spím na terase s výhledem na Řím s obličejem v tom, co jsem sám vyblil. Trpím, jen abych zesílil svou něžnou touhu po ní. Co to nikdy nebylo: manželství jako zdomácnění v malověrnosti.“ Tato slova napsal švýcarský prozaik Max Frisch v pozdním autobiografickém románu Montauk o sobě a Ingeborg Bachmannové.

Úplné zděšení vzbuzuje momentální aktivita hejtmanů a hejtmanek, kteří jdou v Jehličkových stopách, ovšem mnohem radikálnějším způsobem.

V poměrech české justice je předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa výjimečnou autoritou. Na rozdíl od řady svých kolegů mluví o aktuálních výstřelcích svých kolegů jasně a otevřeně.

Za minulého režimu to byla práce pro erár. A zároveň za trest, nepříjemná a bez prestiže, na kterou byli často najímáni alkoholici nebo recidivisté. A podle toho to také vypadalo: s těly mrtvých se zacházelo bez jakýchkoli zábran a města při pohřbech brázdily černé špinavé škodovky a avie se zamračenými zřízenci za sklem. Dnes máme k dispozici nová auta, elegantní obleky a billboardy, které pozůstalým slibují v těžkých časech solidní zacházení. Přesto pod lesklou slupkou nejsme o mnoho dál.