Rychle spotřebuj a zahoď

Své odpůrce novinkou jistě nepřesvědčil a příznivce, jichž také není málo, nezklamal. V románu Potichu totiž Jaroslav Rudiš (1972) neudělal ani krok z pozice, kterou si v české próze – za pomoci mimořádné agilního vydavatele – vybudoval. Je vlastně pozoruhodné, že se o Rudišovi, který už několik let produkuje tak spolehlivý mainstream (romány Nebe pod Berlínem, 2002 – Ortenova cena; Grandhotel, 2006 a série úspěšných komiksů o Aloisu Nebelovi), ještě pořád uvažuje v souvislosti s nekonzumní literaturou.

Vřelé zrcadlo

Tentokrát se Jaroslav Rudiš rozmáchl co do fabule: do pražských ulic, klubů, obchodů a restaurací vysílá hned několik hrdinů, jejichž osudy se postupně protínají a v jednom okamžiku spojí. V centru zůstává jeho oblíbený typ, víceméně autorův vrstevník, muž, který se vědomě staví na okraj společnosti, ale vlastně je pořád tak trochu sympaticky in: tramvaják Petr, svéráz s nepatrně kalnou minulostí, nějakým tím šrámem na srdci, prima chlápek, jemuž do dospělosti chybí poslední rozhodnutí, které však zřejmě nikdy neudělá.

Petr se vyspí s Vandou, ta má problémy s otcem, matkou, taky s kokainem a s Harrym, který jí byl nevěrný, a ostatně je jí teprve osmnáct. To Malé už bylo třicet, s Waynem to nějak neklape, a navíc se nechala spoutat do kostýmků, byť by třeba chtěla nosit adidasky. A chudák Vladimír? To je takový…