Marta Ljubková

Julian Barnes

JIŘÍ KRATOCHVIL

V posledních měsících se v české prozaické produkci objevila dvě nová jména. Jde o debutanty téměř stejně staré – a o díla překvapivě vyzrálá. Staršímu Tomáši Zmeškalovi (1966), anglistovi, překladateli, nyní středoškolskému učiteli, vydal Torst Milostný dopis klínovým písmem. O rok mladší Pavel Göbl, filmový scenárista a režisér, publikoval v Dauphinu Tichého společníka.

Už čtvrtým rokem vydává pardubické nakladatelství Theo literární sborník s podivným názvem 7edm, v němž jsou podle nepříliš jasného klíče sebrána prozaická a básnická díla sedmi současných českých autorů.

V odeonské edici Česká řada vyšla kniha Moniky Zgustové (1957), kterou čeští čtenáři znají nejspíš jako překladatelku či autorku biografie Bohumila Hrabala. Román se jmenuje Zimní zahrada a Zgustová se v něm zabývá osudem jedné ženy mezi dvěma muži, v průběhu několika poválečných desetiletí v Česku.

Stojí zato podívat se na to, co mají knihy, které najednou a pod společným reklamním sloganem „nová česká próza“ vydalo nakladatelství Argo, společného. A že něco společného mají, je jasné hned po několika stránkách.

Obálka poslední v češtině vydané knihy Kateřiny Janouchové (1964) je mimořádně nepovedená. Naštěstí totéž nelze jednoznačně říct o vlastním románu.

Své odpůrce novinkou jistě nepřesvědčil a příznivce, jichž také není málo, nezklamal. V románu Potichu totiž Jaroslav Rudiš (1972) neudělal ani krok z pozice, kterou si v české próze – za pomoci mimořádné agilního vydavatele – vybudoval.