Napůl pohřbené dětství

Obálka poslední v češtině vydané knihy Kateřiny Janouchové (1964) je mimořádně nepovedená. Naštěstí totéž nelze jednoznačně říct o vlastním románu.

Čtenář brzy zjistí, že z přebalu se na něj směje sama autorka ve věku deseti let. Příběh Ukradeného dětství je totiž autobiografický, spisovatelka se v něm zabývá několika roky, které rámovaly emigraci její rodiny do Švédska. Janouchová je autorkou několika knih a ve Švédsku úspěšnou publicistkou a novinářkou. Píše hlavně do ženských časopisů, zabývá se otázkami sexu a psychologie. V Česku ji zase známe spíše jako dceru známého fyzika, bojovníka za lidská práva a zakladatele Nadace Charty 77 Františka Janoucha. Sama o sobě říká, že svůj druhý jazyk ovládá lépe než češtinu, také Ukradené dětství napsala švédsky.

Balast sebereflexe

Zpráva o vytrhávání kořenů a přesazování, které v případě Janouchové přišlo navíc ve složitém období puberty, přináší čerstvý pohled na téma, o němž se v poslední době přestává mluvit. Autorka nemusela pracně hledat vypravěče, mluví hlavně sama o sobě, snaží se rekonstruovat své vlastní prožitky. Jednoduché věty, lakonická sdělení, neidealizující (byť místy pubertálně nespravedlivý) pohled na okolí působí téměř dokumentárně.

Text je nejpoutavější v místech, kde popisuje pohyb a změnu. Odposlouchávací zařízení skryté za obrazy, množství návštěv a loučení, prázdniny u babičky, úprk…