Aby po mně něco zbylo

Strniště trávy se jen těžko dere z příkrovu zamrzlých kaluží, tyče naplocho položené fotbalové branky v rohu hřiště pokrývá jinovatka. Martin Kraus (48) má všechno jako na dlani: jeho dům přiléhá k boku hřiště. Na deset kroků odtud se tyčí dvě haly, ven doléhá tlumený bzukot strojů. Jako si generace dnešních třicátníků pamatuje z dětství figurky igráčků nebo socialistické pokojíčky pro panenky, tak možná budou dnešní předškoláci těžko z paměti vymazávat dřevěný nábytek a hračky z Krausových dílen. V kulisách tohoto „skorodospělého“ nábytku si hrají děti ve dvou třetinách zdejších mateřských školek, ale i jejich vrstevníci na Slovensku, v Británii nebo v Saúdské Arábii. Začalo to před necelými deseti lety tady ve Vysokém Újezdě, na hranici Českého krasu.

Pilkou na koleně

V pracovně se pan Kraus opírá o bytelný holandský stůl, který koupil za „pár šlupek“ ve výprodeji. „Jó, to je můj kluk,“ zastaví se očima nad fotografiemi fotbalového potěru Sparty, „já mám dětí, ty vole,“ dokazuje přátelský a věčně rozesmátý čtyřicátník, že pro slovo nejde daleko. Kromě šestnáctiletého fotbalisty má ještě další tři potomky, posledním je půlroční syn.

Právě děti stály u zrodu jeho podnikání. Když s nimi chodil do školky, nabídka hraček nebyla zrovna velká, a tak si zkusil představit, že by tam přenesl kus…