Kdo jsem? Odpověď na tuto oblíbenou otázku si člověk většinou najde až ve chvíli, kdy je v cizím prostředí. Když už nevím, kdo jsem, pomůže uvědomit si, kdo nejsem. To platí i pro kolektiv: mezi sebou se Evropané sice na společné identitě nejsou schopni dohodnout, jakmile ale spolu třeba Francouz a Čech cestují do Ameriky, docela rychle ji najdou, tu evropskou identitu. To jsem si alespoň vždy myslela. Až se nedávno vydal do USA jeden český známý, který se tam spolu s dalšími Evropany měl zabývat velkými otázkami naší doby.
To první, co v „e-mailu domů“ líčil, bylo, jak se skupina Evropanů hned rozpadala na lidi ze „staré“ a „nové“ Evropy: „Samozřejmě že si tu většina strašně libuje v antiamerikanismu,“ psal o těch „starých“. „Takže když jsem jim namítl, že se nebojím Ameriky, ale Evropy, která nemá šikovné lídry a o všem příliš mluví, tak byli dost zaskočení.“ Dost zaskočená jsem však byla i já. Protože se mi nechce věřit, že osmnáct let po pádu komunismu Evropané neumí komunikovat jinak než prostřednictvím povrchních nálepek.
Antiamerikanismus – v české debatě se dosud jen málokdo snažil definovat, co tento pojem vůbec znamená. Místo toho se radši větří „antiamerikanismus“ všude, kde lidé mají jiný názor než Washington. Nejsi si jist, zda radar neškodí více, než pomůže? Máš pochyby o tom, že boj proti teroru světí veškeré prostředky? Tak jsi tedy Antiameričan. A „primitivní“ ještě k tomu.
Nevylučuji přitom, že část kritiky, která na adresu Ameriky zaznívá, tkví v iracionálním odmítnutí všeho, co je americké – a tedy podle definice ve „skutečném“ antiamerikanismu. Způsob, jakým se ale v české debatě hází do jednoho pytle všichni, kteří mají jiný názor než Pentagon, je z pohledu Západoevropanů nesnesitelný – asi stejně, jako je z pozice Čecha nesnesitelný západoevropský předsudek, že všichni Východoevropané jsou lenoši, kteří jenom chtějí „naše“ peníze. Vedle iracionálního antiamerikanismu existují i rozumné důvody, proč nesouhlasit se vším, co si přeje Amerika. A snad by nebylo ke škodě, kdyby česká debata tyto argumenty brala trochu více na vědomí. Zkušenosti, které jsme za posledních 60 let získali my Západoevropané, totiž nemají menší cenu než vaše východoevropské jen proto, že jsme nezažili hrůzu komunismu. Právě v této rozmanitosti zkušeností spočívá kouzlo a politická váha dnešní Evropy. A neměli bychom je promarnit tím, že se vnímáme jen prázdné nálepky, kterými jsme se vzájemně ocejchovali.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
