Irena, Vojtěch a Sufjan

České popkulturní publikum mívá poměrně oprávněný pocit, že kdo chce být in a držet krok s tím, co se v muzice děje, měl by sledovat západní, hlavně anglo-americkou scénu. Šoubyznys i nezávislá scéna jsou tam širší, rozvinutější, mají hlubší tradici a lepší podmínky k rychlému vývoji a změnám. Jako v dobře prohnojené prsti se tam dobře daří čerstvým talentům, tématům a trendům.

Kdo si takto zvykl nahlížet z české přetrvávající izolace do kulturního života „Západu“, ten si nyní může plně vychutnat paradox, který by klidně vydal na povídku. Vír zájmu v něm nestahuje do centra pozornosti nic jiného, než co čeští posluchači už léta znají z domova. Cože, muzikanti z dávno známé „čajovnové alternativy“ Irena a Vojtěch Havlovi vystupují a vydávají nahrávky spolu s hvězdami dnešní Ameriky? Asi tam na ně budou mít trochu jiný pohled.

Malý modrý bumerang

Žijí a hrají spolu od 80. let: vystudovaný cellista a skladatel Vojtěch a jeho žena Irena, vedená víc citlivostí samouka a léty cizelovanou vizí. Vrstevnatý a opojný (rocker by řekl psychedelický) zvuk barokních viol u nich jednou zní v minimalisticky zacyklených „riffech“, jakoby vypůjčených od bigbítové kytary. Jindy se v obsazení cello-klavír kruhově vracejí neurčité harmonie: inspirace východním myšlením je u Havlových zřejmá, koneckonců poslední z dvanácti alb Na nebi měsíc nahráli v Dillí s tamním kytaristou Arjunem Senem. Že si v Indii našli partnera…