Pohodička? Půl pravdy o českém filmu

Je český film nemocný touhou po zachycování pouhé „pohodičky“, jak psala Tereza Brdečková? Jeden z filmařů s tímto názorem polemizuje.

Tereza Brdečková napsala do Respektu (č. 11/2007) o tom, jak v českém filmu chybějí umělecké ambice, jejími slovy „hlubší a vážnější filmy“. Prý to lze chápat kvůli osobnostnímu profilu režisérů i těžkým ekonomickým podmínkám, ve kterých kinematografické umění vzniká. Popsala na konkrétních příkladech, že české filmy jsou jednou velkou „pohodičkou“ (dalo by se říci „pelíškem“), která nesytí hladové, ale baví nenasytné. I když paní Brdečková nepřichází s ničím objevným, s jejími závěry by se dalo v konkrétních příkladech stoprocentně souhlasit. Zobecnění je ale zavádějící, je to jen polovina pravdy. „Bylo by určitě hezčí mít i hlubší české filmy,“ píše. Přehlédla (snad to bylo pouhým opomenutím či snahou o koherentní argumentaci), že takové filmy u nás přes všechny vnější (především finanční) problémy existují.

Paní Brdečková se odpichuje od letošních Českých lvů, začnu tedy u nich i já. V loňském roce se nám podařilo dotlačit do kin hraný debut Roberta Sedláčka Pravidla lži. Je to film „hlubší a vážnější“, přesto se vklínil mezi oceňované koryfeje „pohodářství“ a získal Cenu filmových kritiků a Českého lva za nejlepší scénář.

Sedláček rozhodně není „Jan Hus“ českého filmu, i když nechce být ani „režisérem…