Koho na tričko

Už zřejmě napořád to zůstane jako nepřekonatelná historická kamufláž: známý Che Guevara coby symbol svobody a míru západní mládeže. Stačila k tomu jediná fotografie, na které se tento masový vrah a otec kubánských koncentráků stal tím neodolatelně usměvavým rozcuchaným sympaťákem, mužem revoluce proti imperialistům.

Tahle síla zvyku se těžko překonává dodnes a nejen u Che. Třeba když minulý týden referovali televizní či rozhlasoví hlasatelé o umírajícím Augustu Pinochetovi. Ten už navěky zůstane pro tiskové agentury „bývalým diktátorem“, zatímco Fidela Castra tytéž agentury titulují jako „prezidenta“ nebo „vůdce kubánské revoluce“.

Pinochet zosnoval puč, chopil se moci a mnoho odpůrců nechal zlikvidovat. Pak ale nasměroval zemi na cestu demokracie a dobrovolně odevzdal moc. Castro se také chopil moci a ve velkém vraždil a zavíral do kriminálů. S tím rozdílem, že to dělá dodnes.

To je ale realita. Levicoví diktátoři působí tak nějak sympatičtěji: charismatičtí rozesmátí plebejci, kteří myslí na dobro lidu. Proto v televizi ve snaze o zpravodajskou zkratku slyšíme o Hugu Chávezovi jako o prezidentovi, který „zlepšuje život chudých“. Fakt, že okrádá všechny ostatní a v konečném důsledku škodí všem, zůstává zastrčený až někde vzadu. Tuhle neschopnost dát rozesmátým vůdcům levicových revolucí správné jméno stojí za to si připomenout nejen na paměť umírajícího Augusta Pinocheta.