Když nevyjedou autobusy

Připomínalo to přírodní katastrofu. Kvůli vykopané válečné sekyře mezi ústeckým hejtmanstvím a největším dopravcem marně čekalo několik dní na autobus do práce, k lékaři nebo na nákup asi čtyřicet tisíc pasažérů. Cynicky vzato, krize posílila vynalézavost zdejších lidí: někteří vzali půlku vesnice do aut, jiní dojeli na plošině hasičského auta. Když ale ústecký zmatek zbavíme kuriozit, vyloupne se z něj zásadní poučení: hromadná doprava je zvlášť pro odlehlé končiny životně důležitá a k velkým problémům přitom stačí jedno škrtnutí perem. Může se ale ústecká eskapáda opakovat jinde?

Hejtmane, lžete

Před sídlem Ústeckého kraje se vypíná k zamračenému nebi nezvyklá socha čtyř bílých do špičky seseknutých trubek, nad ní vystupuje z bloku budov konferenční sál připomínající zvenčí vanu na nožičkách. Uvnitř šoupe pod nohama bílý mramor, stěny jsou obložené světlým dřevem, za okny kanceláře mluvčí úřadu Šárky Roudnické se rýsují setuzácká betonová sila na řepkový olej. Mluvčí doklepává do počítače aktuální tiskovou zprávu, každou chvíli trylkuje telefon („to víte, máme tu kvůli té krizi napilno“). „Dopravní podnik Ústeckého kraje po nás letos v lednu žádal navýšení peněz a předložil to jako hotovou věc,“ vrací se ke kořenům nynějších potíží z hejtmanova pohledu. „Dopravce nechtěl vzít v potaz, že ve smlouvě se o takovém navyšování peněz nemluví ani že kraj…