Kopli do míče a zrodil se hrdý národ

Němci fandí svým fotbalistům, mávají vlajkami – a nemají přitom (skoro) ani výčitky svědomí

Nevzpomínám si, kdy přesně se objevila. Jednoho chladného květnového rána tam prostě byla. Visela, jaksi schlíple, z kuchyňského okna našeho souseda v Drážďanech, smutný hadr v černo-červeno-zlaté: německá národní vlajka. „Typický Ossi,“ pomyslela jsem si o sousedovi, poněvadž já pocházím ze Západu.

„Všichni jsou to latentní pravicoví extremisté, a proto jsou nadšení, že si během mistrovství světa konečně mohou užít svého chorobného nacionalismu.“ O týden později jsem při nákupu ve Wal-Martu vzala i pár malých černo-červeno-zlatých vlaječek z papíru. Jen tak, samozřejmě, ze srandy. „Co blbneš?“ zeptal se můj miláček, když jsem je přinesla domů, a zastrčil je až dozadu na nejvyšší polici v temném koutě chodby. Když o týden později při prvním fotbalovém utkání páchl náš byt po karbanátcích, pivu a mně úplně cizích mužích, uviděla jsem je znovu – coby dekoraci nad vstupními dveřmi.

Katrin v tričku

„Kdo se bojí černo-červeno-zlaté?“ ptaly se Süddeutsche Zeitung krátce před zahájením fotbalového mistrovství světa. A před nedávnem by se mnoho, když ne většina, Němců určitě hlásilo k těm, kteří se vlajky skutečně trochu bojí. Pokud totiž vůbec existuje něco jako německá národní identita, pak spočívá v odmítnutí všeho, co jen náznakem připomíná nacionalismus. Jsou-li Němci…