Naživu, ale bez důkazů
Věra Sosnarová má za sebou život, který by vystačil na deset románů. A ještě nedávno se měla stát milionářkou. Nikdo by s ní neměnil – měla dostat odškodnění za dvacet let strávených v sovětských koncentračních táborech. Jenže najednou je všechno jinak.
Věra Sosnarová má za sebou život, který by vystačil na deset románů. A ještě nedávno se měla stát milionářkou. Nikdo by s ní neměnil – měla dostat odškodnění za dvacet let strávených v sovětských koncentračních táborech. Jenže najednou je všechno jinak.
Z mlhy
Na louce za domkem, kde paní Sosnarová se synem bydlí, leží mohutný strom. Na polínka velikána rozsekala právě tahle pětasedmdesátiletá paní. „Tohle mi jde líp než papírování,“ ušklíbne se. Naráží na spoustu lejster a kolků, které už kvůli odškodnění poslala. Se sekerou a pilou se naučila pracovat jako trestankyně na Sibiři. Z dvaceti let v lágrech dělala v lesích asi osm roků, přesně si to už nepamatuje. „Tam, když člověk nesplnil plán, tak ho zabili,“ říká. „Tady sekám, abych si zatopila. To je přece nádhera, ne?“
Přestože má výbornou paměť, ten příběh den po dni, rok po roce neodvypráví. Není to v lidských silách. A žádná razítka na roky v lágrech nemá. Ani svědky. A to je velká škoda, neboť důkazy ke svému odškodnění potřebuje.
Do koncentráku se dostala jako malá holka. V roce 1945 ji s matkou i mladší sestrou Sověti zatkli a poslali na Sibiř. Maminku si před mnoha lety přivedl z Ruska legionář, který se pak někam vytratil. Nikoho nezajímalo, že Věřina matka má už dávno československé občanství – byla přece „jejich“ i s dětmi a svým odchodem z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
