Spisovatelé pozdní měšťanské éry zobrazovali svět tak obšírně a důkladně, že pomalu nezbývalo, co k tomu dodat. Nastupující generace se chtěly také něčím blýsknout. Modernisté se proto naučili pracovat s nevyřčeným, se zámlkami, symboly, zkratkami a nadsázkami, jejichž pravý smysl se skrýval v podtextu. Tolstoj nás ohromuje tím, co všechno popsal, Hemingway zase uměl mnohem líp vynechávat.
Takový umělecký efekt se neobejde bez spoluúčasti čtenáře, který se dobře vyzná v četbě mezi řádky. V české kultuře minulého století byla vnímavost k podtextu nezbytná i vinou politických okolností. Živě to připomenuly archivní záznamy Jana Wericha uvedené rozhlasem i televizí v souvislosti s jeho výročím. Právě on tady v padesátých a šedesátých letech nejvirtuózněji rozvinul umění jinotaje, výmluvných pauz a střelhbitých odboček těsně před jádrem sdělení, jež by mohlo někoho mocného popudit. Každému muselo být jasné, co by asi řekl, kdyby mohl, ale díky jeho šarmu se zdálo chytřejší a básničtější, že to neříká. Místo nudných a neradostných pravd, které znal každý, štědře nabízel jejich vtipné metafory.
Když inuitskému představiteli titulní role ve známém filmu Nanuk, člověk primitivní, z roku 1922 promítli prostinké scénky, v nichž on sám účinkoval, vůbec jim neporozuměl – řeč kamery a střihu se totiž zcela vymykala jeho zkušenosti a chápání. Nevím, zda někdo z mladších, kdo nezažil nesmělé uvolňování poměrů počátkem šedesátých let, dokáže pochopit, v čem spočívalo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
