2005/38

Dovedete si představit, že se nový český film Štěstí režiséra Bohdana Slámy brzy objeví na internetu v remixované podobě? Jednotlivé scény poskládají fanoušci trochu jinak, některé zkrátí, jiné úplně vypustí, nebo přidají vlastní hudbu? Uvěřitelné to snad je, chce se ale dodat, že za takové úpravy by samozvaní umělci brzy dostali předvolání k soudu. Jenže pozor. Autorské právo v posledních letech prochází dramatickým vývojem a na obzoru se rýsuje budoucnost, v níž podobné zlepšováky nebudou výjimečné.

Vypadalo to jako exkurze do luxusní vily – komentoval před časem ministr vnitra František Bublan domovní prohlídku u Radovana Krejčíře, při které obviněný podnikatel jednoduše opustil pátrající detektivy a zmizel. Teď luxusní policejní exkurze pokračuje. Jen místo do Černošic jedou strážci zákona za Krejčířem na Seychelské ostrovy, kam se prchající muž uchýlil. Podezřelost této cesty ještě zvyšuje reklama, kterou jí policie v rozporu se svým obvyklým tajnůstkářstvím dělá ve sdělovacích prostředcích. Ale může nám být tenhle úřední výlet nějak nápomocen v hledání odpovědi na zásadní otázku, kým je a jakou roli hraje v české společnosti Radovan Krejčíř? Je zločincem, který svou rafinovaností už deset let uniká trestu, nebo řízeným kombinátorem s miliardovými financemi, kterého kryje někdo mocný ve spojení s policisty? Chtějí ho policejní cestovatelé zastrašit a vyvést z konceptu, nebo je jejich cílem „zabetonovat“ jej na dalekém souostroví, aby doma nemohl prozradit, co ví na své vysoce postavené partnery? Nebo je důvodem cesty snaha přesvědčit veřejnost, že v kauze, která stála hlavu policejního prezidenta a obtížila zdejší policii pověstí neschopného, hluboce zkorumpovaného sboru, přece jen ochránci spravedlnosti nesložili ruce v klín?

Během posledních dnů byli v hlavním městě nejméně dvakrát agresivním útočníkem napadeni bezbranní lidé. V prvním případě na ně mířila hlaveň pistole. Občané násilníka přemohli a nikdo nebyl zraněn. Násilí se vzepřel i hrdina druhého případu. Byl zákeřně zavražděn ukrytou pistolí. Oba příběhy, ten, který skončil šťastně, i ten tragický, možná o čemsi svědčí. Totiž že klišé o Češích dívajících se při podobných incidentech stranou tak docela neplatí.

Mohlo to být tak přehledné. Na počátku devadesátých let existovala státní banka, kterou bylo zapotřebí privatizovat. Dala se prodat do rukou slušného investora a dnes jsme si mohli v burzovních novinách vyhledávat hodnotu její akcie. Bohužel to dopadlo jinak. Podivnou a neprůhlednou trojnásobnou privatizací, proloženou jedním „znárodněním“, to vše podepsáno politiky Klausovy pravicové, Zemanovy levicové i Tošovského úřední vlády. A na konci stála zkrachovalá banka a dluhy ve výši minimálně sto miliard korun. Kdo peníze rozkradl, nedokázala policie dodnes vyšetřit a každý z aktérů obchodu obviňuje ty další, že to byli právě oni. Spory o peníze řeší několik světových arbitrážních soudů a dnes i česká vláda. Ví se jedno: dluhy zaplatí občané tohoto státu.

Ať už si o vládě poslední tři roky myslíme cokoli, vývoj směřuje od horšímu k lepšímu, lhostejno, čí zásluhou. Ovšem s jednou důležitou výjimkou: tou je práce, pověst a důvěryhodnost zdejší policie. Začíná to být skutečně drama: policie selhává při běžné ochraně lidí i vyšetřování komplikovaných případů, především korupce. Je podezřelé, jak okatě jde na ruku mocným a bohatým a nedovede pomáhat těm ostatním. Teď má policii řídit člověk, který je jedním ze symbolů tohoto úpadku. Jak je možné, že to politici nevidí nebo že jim to nevadí? Odpověď se nabízí jediná a banálně přímočará: s neschopnou a poslušnou policií se jim samotným lépe dýchá.

Je to pozdrav ze starých časů privatizace, na které už pozvolna zapomínáme. Stojí na nich ale základy současné ekonomiky. Projevují se v nich zásadní praskliny, které musí řešit současná Paroubkova vláda. Řeč je o sedm let starém prodeji Investiční a Poštovní banky (IPB) japonské Nomuře. Kdyby jej rychle a řádně vyšetřila policie, která se jím zabývá už pět let, nemuselo by vůbec dojít k nynějším pro laika nesrozumitelným jednáním, v nichž může stát tratit miliardy korun.

Gdaňsk – region, který pro nás znamená Balt, středověké hanzovní město, Vláčilovo Údolí včel, Grassův Plechový bubínek, ale také rodiště Solidarity, síly, která předznamenala pád komunismu. Na pětadvacáté výročí vzniku nezávislých odborů se do Gdaňsku sjely světové celebrity. Přitom v téže atmosféře běží kampaň před volbami polského parlamentu i prezidenta. Ale jak se v ní k čertu vyznat, když Solidaritou se ohání kdekdo?

Pod údery hurikánu Unipetrol začala další česká politická sezóna. Poslance v ní čeká jen do konce roku debata a schvalování desítek zákonů. Řada z nich jsou dlouho očekávané, důležité normy, jejichž porod nebude jednoduchý.

Kdo by čekal, že se Evropská unie pobritští tak rychle a snadno. Peter Mandelson, evropský komisař pro obchod a spojenec Tonyho Blaira v Bruselu, právě pustil do Evropy záplavu levného textilu z Číny a udělal to s obratností hodnou politického kouzelníka mediální éry. Pár šikovně formulovaných vět a místo očekávaných protestů vládne na kontinentu spíše klidné smíření s realitou. Jednou to přijít muselo a bohémský komisař navíc neopomíná upozornit, že tohle je teprve začátek.

V holešovické Přístavní ulici č. p. 22 bude tuto neděli neveselo. Tamní stará fabrika se večer promění v divadelní sál, ve kterém proběhne premiéra hry Porta apostolorum mladého českého dramatika Miroslava Bambuška. Není to ledajaké dílo. Lounský rodák Bambušek se v něm rozhodl vytvořit obraz okolností, z nichž se rodí genocida. Tématem hry je sice masakr německého civilního obyvatelstva v Postoloprtech v květnu a červnu 1945, kde čeští vojáci a polovojenské revoluční gardy zabili téměř osm set lidí. Portu jde však vnímat obecněji, v podstatě se může s malými změnami odehrávat v Postoloprtech, na Balkáně nebo v Kambodži. Základní postavy tvoří německá rodina usazená dlouhodobě v českém prostředí a sousedi, kteří přicházejí do této rodiny na oslavu narozenin jediného syna. Je těsně po válce, jeden ze sousedů přežil koncentrák, druhý je tajný esesman, další kolaborant. Inscenaci režíruje David Czesany a premiéry se zúčastní i Němci, kteří přežili postoloprtský masakr.

Rádio Svobodná Evropa oslavilo deset let pobytu v České republice. Prahu navštívil španělský princ Felipe s chotí Letizií. Vláda v Moskvě vyjádřila „vážné znepokojení a obavy“ nad plánem vlády Jiřího Paroubka věnovat zadarmo munici do Gruzie. Tisíc velkých igelitových pytlů s odpadky nasbírali vodáci uklízející před koncem sezóny Vltavu na trase mezi Vyšším Brodem a Českými Budějovicemi. Uplynulo sto let od narození Vladimíra Holana. Trhovci zbili kontrolorku Obchodní inspekce v Aši. Zájemci a zájemkyně se v rámci Týdne japonské kultury učili v kladenském klubu Stodola pod dohledem domorodých instruktorů, jak se správně obléká kimono.

Západočínský Golmud opanovala tíseň. Moderní žlutá budova vlakového nádraží, široké bulváry, perfektně vybavené supermarkety i luxusní hotely se marně snaží vyhrát souboj se skličující prázdnotou. Nic nenasvědčuje tomu, že už příští sobota by měla do života města i celé provincie přinést převratnou změnu a otevřít novou kapitolu v jejich dějinách.

Jako dlouholetý zástupce předsedy poslaneckého výboru pro obranu a bezpečnost máte určitě o policii spoustu zasvěcených informací. Jaký je její stav?
Znám řadu policajtů, za které bych dal hlavu na špalek, a bojím se o ně. Nejen proto, že by je podsvětí chtělo zlikvidovat, třebaže i to je docela možné. Vidím nebezpečí spíš v tom, že je zlikvidují nadřízení, kteří nejsou tak schopní a dobří. Chtěl bych společnost varovat před jednáním vedení policie.