2005/39

Odchodem Simona Wiesenthala přišel svět o jednoho z velkých proroků. Poselství, která jeho příběh nese, jsou ale čitelná už napořád. Tím prvním je, že sílu změnit svět k lepšímu v sobě skrývají všichni, i ti nejslabší a nejbezmocnější. Jen přitom – a to je druhá část Wiesenthalova vzkazu – musí mít trpělivost a výdrž.

Co si pomyslet o zásadních změnách na Ukrajině počátkem září? Byla to skutečná očista revoluce, nebo pouhý boj o koryta? Odpověď může dát výhled od parlamentních voleb chystaných na konec března. Teď se neví, bude-li pro vstup do jednokomorového parlamentu, Verchovné rady, platit dnešní tříprocentní, pětiprocentní, nebo dokonce sedmiprocentní hranice a bude-li stejná laťka nastavena pro jednotlivé strany i jejich koalice.

V americkém Senátu vrcholí schvalování Johna Robertse do čela Nejvyššího soudu. Je to důležitá událost. Vždyť o novém členovi tohoto vrcholného justičního orgánu hlasovali senátoři naposledy za Billa Clintona (1994) a o předsedovi dokonce ještě za Ronalda Reagana (1986). Nynější dvoutýdenní slyšení v senátním právním výboru tedy budila mimořádnou pozornost. Nejvyšší soud plní v USA klíčovou funkci, představuje nejen nejvyššího odvolacího arbitra, ale je i soudem ústavním. Jeho činnost se nachází pod drobnohledem médií, často i kontroverzní závěry soudu si politici nedovolí zpochybňovat a podřizují se jim. Jeho rozhodnutí nejen reflektují, ale často i ovlivňují společenský vývoj v zemi více než kongresové zákony či nařízení prezidenta.

Prostě se usadit kdekoli na kontinentu a sehnat si tam práci – to je jedna ze základních výsad Evropanů sdružených v Unii. Unijním nováčkům je však zatím zapovězena ve dvanácti zemích staré „patnáctky“. A spor o to, zda mají mít noví členové EU stejná pracovní práva jako ti původní, má mnohem větší význam, než by se mohlo na první pohled zdát – hýbe celou Unií, naposled způsobil krach ústavní smlouvy ve Francii. Po roce a půl od rozšíření je tedy čas na bilanci. Naplnily se obavy z bájného levného polského instalatéra? A jak se rozhodne dvanáct obrněných členů příští rok na jaře, kdy se budou rozhodovat, zda svůj trh otevřít, nebo ho nechat zavřený na další tři či rovnou pět let?

Pátá nejsilnější strana v Česku se dává do pohybu. Po letech nevýrazných tváří a programů posílá Strana zelených do svého čela jednu z nejvýraznějších osobností české politiky. Víkendový sjezd rozhodl o tom, že do boje s Topolánkem, Paroubkem a Kalouskem postaví Martina Bursíka.

Chvílemi to vypadá, že se před týdnem nekonaly volby v Německu, ale v Česku. Sociální demokraté pyšně slaví, občanští demokraté zase zaraženě komentují propad sousedních konzervativců. Nejvíce se ale utrhl ze řetězu premiér Jiří Paroubek – i když ten si masku tvrdého muže čím dál častěji nasazoval už před německými volbami. Odložil svoji počáteční chladnokrevnost, úsměv a umění debaty. Sněmovnu či vládní prostory brázdí s důležitě zachmuřeným čelem, na otázky odpovídá nabroušeně, stěžuje si na spiknutí médií a se zemanovským gustem uráží své opoziční protivníky i koaliční partnery. Jak rychlá proměna.

Německé volby skončily špatně. To lze říci už teď, kdy ještě není vůbec jasné, jaký typ vlády a jaký kancléř povede nejvýznamnější zemi EU. Lze to říci i při vědomí faktu, že v zastupitelské demokracii má volič vždy pravdu a jeho verdikt, který se leckomu nemusí líbit, pouze zrcadlí špatnou práci politika. Lze to říci navzdory úctě k tomu, že k urnám se dostavilo 77 % Němců, což je číslo, které v Evropě vyráží dech a například Britové či Francouzi mohou pouze závidět. Nelze tedy nic svádět na zkreslení, manipulace či podvody – a přece je to špatně. Proč vlastně?

Je jen málo historických událostí, o kterých se neustále dokola točí filmy, druhá světová válka jim ale bezesporu kraluje. Diváci si zvykli v ní nacházet dramata a různá morální poselství a její filmová zpracování také tradičně provázejí nekonečné spory nad ideologickým vyzněním a historickou věrností. Minulý týden přišlo do českých kin další z „válečných“ děl – německý snímek Napola. Někoho možná osloví melodramatický příběh z prostředí nacistického školství, daleko spíš je ale film důkazem toho, že válečné téma se v poslední době proměnilo v tvůrčí past.

Česko se na pár týdnů proměnilo ve významnou fotografickou křižovatku: krom jiného je tu k vidění přehlídka nejlepších novinářských snímků loňského roku World Press Photo a velká retrospektiva dokumentaristy Antonína Kratochvíla v brněnském Domě umění. Obě výstavy si říkají o srovnání. Víc než kdy dřív totiž nad nimi vyvstává otázka, co nám v současné bezbřehé záplavě obrazů může ještě fotožurnalistika nabídnout.

Byla to největší blamáž v moderních dějinách vědy. Psal se březen 1989 a věhlasní elektrochemici Stanley Pons a Martin Fleischmann si na Utažskou univerzitu sezvali televizní štáby, aby v přímém přenosu informovali desítky milionů diváků o převratném objevu nedozírného významu: Podařilo se nám otevřít cestu k definitivnímu vyřešení energetických problémů lidstva, chlubili se. Během jediného týdne však bublina splaskla.

V českém zemědělství došlo počátkem roku k přelomové události: jako pátý stát v Evropské unii totiž Česko povolilo pěstování geneticky modifikovaných plodin (GMO). Zatím jde sice jen o pouhých 270 hektarů kukuřice, ale toto množství se může již v příštím roce zmnohonásobit.

Mirvari Gehramanliová (59) patřila v 90. letech k nejvýše postaveným ženám v Ázerbájdžánu: byla viceprezidentkou státní ropné společnosti. Dnes patří k významným osobnostem politické opozice, ocitla se několikrát ve vězení. Před devíti lety spoluzaložila a dnes vede nezávislé odbory, které bojují proti korupci a vykonávají veřejný dohled nad ropnými projekty v zemi. Angažuje se i v otázkách ženských práv. Je vdaná, má dvě dcery. Nedávno přijela do Prahy na pozvání organizace Člověk v tísni.

Začal podzim. V Šindelové na západě Čech naměřili -7,7 stupňů Celsia. Osmdesát osm jmen českých a slovenských letců se ocitlo na pomníku Bitvy o Anglii, který odhalil princ Charles v Londýně. Prosím, buďte statečná a připusťte, prosím, útěchu, kterou vám dává vědomí, že se váš manžel zachoval jako slušný, charakterní člověk, na kterého budu s vděčností vzpomínat a děkovat mu do konce svého života, napsala novinářce Ivě Velíškové žena, které její manžel Martin Velíšek přišel na pomoc, když ji v Praze v parku obtěžoval ozbrojený násilník, a ten pak Velíška dvěma výstřely zblízka chladnokrevně zavraždil. Ministerstvo financí vyzvalo tuzemské pumpaře, aby zlevnili nedávno zdražený benzin. Sparta prohrála dva nula se Slováckem. Letošní miliontý návštěvník se přišel do pražské zoo pobavit pohledem na zavřená zvířata. Kvůli nešťastné lásce se pokusil sám sebe upálit přímo v požární zbrojnici dobrovolný hasič v Holoubkově.