2005/25

Z dlouhodobého průzkumu prováděného Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí vyplynulo, že Češi si myslí, že jsou chudší, než opravdu jsou. V parku v Želivi vztyčili sochu Jana Želivského. Vlasta Horváth se stal naší novou SuperStar. Šéfové členských zemí EU se na své schůzce v Bruselu nedohodli, jak dál s evropskou ústavou a společným rozpočtem a co vůbec dělat tváří v tvář rozpadávající se jednotě posledního půlstoletí. Nedá se nic dělat, to je respektování podmínek pro podnikání v Číně, citovaly noviny prohlášení, které mluvčí Microsoftu Adam Sohn učinil poté, co vyšlo najevo, že programy jeho firmy odmítají jako „nepovolený jazyk“ zapsat čínským bloggařům na jejich veřejně přístupné internetové deníky slova jako „demokracie“, „svoboda“ nebo „lidská práva“.

Pro umělce je vždycky výhodné mít svou partu či skupinu, ale výtvarnice Ester Krumbachová (1923–1995) nepatřila nikam. Držela se principů moderního umění v práci a bezbřehé svobody v životě a nehleděla, co jí to vynese. Tak se stalo, že její originální styl dodnes nikdo plně nezhodnotil, přestože její práce v oblasti filmového a divadelního výtvarna je přelomová. „Kdo vlastně byla Ester?“ ptá se Věra Chytilová na začátku svého dokumentárního filmu Pátrání po Ester. „Byla to výtvarnice, spisovatelka? Myslela jsem, že jsem ji znala…“ V následujících dvou hodinách pak dojemně i suverénně nakreslí s pomocí pamětníků a archivů portrét zářivé ženy, která žila s vášní a vervou v dobách, kdy se většina lidí pokoušela hlavně ztratit v davu.

Žije dnes v Česku nástupce Dvořáka, Janáčka nebo Martinů? Z pohledu na koncertní programy se zdá, že ne. Skladatelé schopní zaujmout širší publikum i kritiku jako by u nás vymřeli. Dalo by se to samozřejmě svádět na globální úpadek zájmu o vážnou hudbu, věc je ale složitější. Na světových i našich festivalech se totiž současným skladatelům stále aplauduje. Pocházejí ovšem z Finska, Polska, Maďarska, USA nebo třeba Číny. Po Češích se slehla zem.

Český výzkum a vývoj mediálně ožívá pouze v situacích, kdy se domnívá, že je mu ubližováno. Protože celkové dotace z veřejných zdrojů v posledních letech výrazně rostou, obecné stížnosti na nedostatek peněz ustoupily sofistikovanějším stížnostem na jejich špatné rozdělování. Jako obvykle se v těchto souvislostech hrozí různými riziky, která z podceňování vědy vyplynou, v první řadě oblíbeným únikem mozků. To, co je na současném způsobu distribuce finančních zdrojů nejhorší, ovšem prakticky nikomu z výzkumníků nevadí.

Viktor Jerofejev (1947) patří k nejvíce překládaným ruským autorům současnosti. Proslulost mu doslova přes noc zajistil román „Ruská krasavice“ (1990, česky o dva roky později), v němž slovy kritiky „pohřbil Sovětský svaz ještě před tím, než se k tomu odhodlali politici“. Debutoval v roce 1979 účastí na undergroundovém sborníku Metropol, po němž mu byla na deset let zakázána publikační činnost (svému otci, prominentnímu sovětskému diplomatovi, který kdysi tlumočil Stalinovi a asistoval Molotovovi, zničil kariéru). V 80. letech se zařadil k výrazným postavám undergroundu a literárního disentu a po rozpadu Sovětského svazu se stal mluvčím a teoretikem nastupující vlny postmoderních autorů (editor antologií „Ruské květy zla“ z roku 1997 a „Čas rodit“ z roku 2001). Jako autor se nebojí experimentů, v jeho díle je znát široká znalost literatury, ruských dějin a kultury; společným jmenovatelem jeho próz je humor, s nímž přistupuje i k bolestivým tématům. V minulých dnech Viktor Jerofejev přijel do Prahy na Festival spisovatelů.

Celkem dvaadvacetkrát padlo v televizním duelu předsedy vlády Jiřího Paroubka se šéfem opozice Mirkem Topolánkem slovo Slovensko. Pro prvního z nich je slovenský tygr odstrašující příklad, pro druhého vzor. Jak se tedy žije v zemi procházející reformami všech klíčových oblastí života, které zřejmě zanedlouho čekají i Česko? Vypravili jsme se tam pro odpověď.

Právě v okamžiku, kdy Evropa žije referendy rozhodujícími o euroústavě, přitáhla na sebe pozornost Itálie lidovým hlasováním o zcela jiné věci. Voliči měli rozhodnout, zda zůstane v platnosti loni přijatý zákon o umělém oplodnění. Ten klade důraz na práva dosud nenarozeného života a povoluje umělé oplodnění pouze s použitím vajíček nebo spermií odebraných přímo bezdětnému páru. Změna zákona neprošla kvůli malé účasti a na popud katolické církve. O čem to svědčí?

Osmdesátiletý Edgar Ray Killen na vozíčku vypadá jako každý druhý muž jeho věku. Vzbuzuje soucit. Je bývalým příležitostným kazatelem. Je také členem rasistického Ku Klux Klanu. Před několika dny byl obviněn z organizování 41 let starého zločinu. Na vozíčku je proto, že před měsíci utrpěl úraz na obou nohou, z něhož se ještě plně nezotavil. Minulý týden si stěžoval na nevolnost. Důkladná prohlídka na jednotce intenzivní péče Všeobecné nemocnice Neshobského okresu však shledala starce zdravotně schopným proces podstoupit.

Ty inzeráty v novinách asi běžný čtenář přešel bez povšimnutí: v ČSAD Semily se rozhádali akcionáři a začali svolávat na různá místa v republice valné hromady – výsledkem bylo, že soud všechny zrušil a případem se zabývá policie.
Pozornější čtenář však zbystří, když zjistí, že jednou z postav okresního dramatu je ocelářský král Zdeněk Zemek. Člověk, který zanechal při svém podnikání jedny z největších dluhů v historii Česka – téměř pět miliard korun –, a průměrná čtyřčlenná rodina proto hradila jeho podnikatelský rozmach dvěma tisíci korunami. Autobusové klání nám všem připomnělo, že vlastně vůbec nevíme, co jeden z největších dlužníků nyní dělá a jak skončily jeho dluhy.

S nápady, jak změnit zdejší stále dražší a do dluhů se propadající zdravotnictví, se roztrhl pytel. Vláda minulý týden projednávala – a znovu nepřijala – koncepci ministryně Milady Emmerové, včetně návrhu zavést místo současných devíti zdravotních pojišťoven jen jednu. Občanští demokraté přišli s osobními účty. Další koncepci mají pojišťovny. A konečně, bývalý ministr Jozef Kubinyi předložil návrh zákona o právu pacientů na informace o kvalitě péče.

Neví o ní podnikatelé. Neumí o ní informovat tisková mluvčí. V programu premiéra zveřejněném na webových stránkách vlády ji nenajdete. Tahle cesta českého premiéra se připravovala hodně narychlo a je obestřena mlčením.

Úspěšný a čím dál populárnější premiér Paroubek si na pažbu vyryl další zářez: Stanislav Gross, který byl v ČSSD symbolem „modernizace“, mu přenechal post volebního lídra.

Informace, že ocelářský magnát Zdeněk Zemek vykoupil za pakatel svůj dluh nasekaný před pár lety u státních bank, zní hodně černě. Jeden z největších českých ekonomických průšvihů se uzavírá tím nejhorším způsobem. Ale i to může být nakonec dobrá zpráva.

Neříkal to už v někdy někdo? Evropa složená z dvaceti pěti tak různých zemí, které zastupují politici v různé fázi volebního cyklu a s různě silným mandátem, bude vždy hledat dohodu velmi těžko. I když události z minulého víkendu možná překvapily i pesimisty. Má ale kvůli obtížné domluvě Unie ustoupit od svých společných zájmů? Má rezignovat na přijímání nových členů nebo se dokonce rozdělit? Kříží se národní zájmy s těmi celoevropskými natolik, že není možné pokračovat v díle, do něhož dvě generace politiků plus ta dnešní vložily tolik energie? Tyhle noviny vždy tvrdily, že nikoli, a důvod k názorové změně není ani teď, kdy se z Bruselu po neúspěšném summitu vyvalila lavina skepse.