Nenašli jste, co hledáte?
Napište na [email protected]
Dámy a pánové,
v tomto čísle bych vás rád upozornil na zprávu našeho reportéra z Íránu, ke kterému se po právě skončených volbách obrací všeobecná pozornost. Z další nabídky bych podtrhl komentář o odchodu policejního prezidenta – kroku, který by mohl přinést tolik potřebné změny v našem hodně zdiskreditovaném policejním sboru. Obšírněji se věnujeme i kariéře jednoho z našich nejbohatších spoluobčanů Radovana Krejčíře, toho času na útěku před spravedlností, a otázce, proč jeden z nejbohatších mužů planety Bill Gates zradil čínské bloggery. Milovníky dostatečně šílených otázek pak odkazuji na str. 19, kde se například dozví i to, proč drogoví dealeři – přestože vydělávají spoustu peněz – žijí u svých matek.
Nerušené čtení přeje
Student architektury Ladislav Jelínek měl štěstí. Před dvěma lety našel ve švédském Göteborgu kufr, ve kterém nebylo nic než dvacet exponovaných cívek kinofilmu. Cestovatel je po návratu nechal vyvolat a pořídil z nich sedm set padesát fotografií. Ty jsou teď základem výstavy Ztracená dovolená , kterou od minulého týdne představuje pražská galerie Mánes. Zábavná zpráva o tom, co dokáže homo sapiens, dopřejete-li mu obstojný měsíční příjem a pár týdnů volna.
Občas se stane, že zavedený literát doprovodí laskavým úvodním doporučením knižní prvotinu. Není však výjimkou, že po přečtení samotné knihy zbudou ze superlativů oné pomáhající autority rozpaky. V případě debutu Brňana Ivana Jergla (1941) to neplatí; Jáchym Topol v předmluvě k jeho povídkovému svazku Naděje chodí po špičkách nenadsazuje, když hovoří o dobré literatuře.
Vývoj světové populace byl až donedávna vděčným tématem pro katastrofické scénáře, neboť různé modely vcelku svorně předpovídaly, že počet obyvatel planety bude i nadále exponenciálně stoupat až k úplnému vyčerpání ekologických zdrojů a následnému civilizačnímu kolapsu. V posledním desetiletí se ale žánr předpovědí výrazně změnil a dnes vesměs očekáváme kulminaci světové populace v dohledné budoucnosti, většinou ještě v tomto století, a to na poměrně únosné hladině 7–11 miliard lidí. Jednotlivé scénáře se velmi různí, jak lze ostatně očekávat u činnosti tak nejisté, jakou je věštění budoucnosti, nicméně jako nejpravděpodobnější se jeví nárůst populace na devět miliard okolo roku 2075 a její následný pokles.
Z „budování míru“ jsme vyrostli, zůstala jen vzpomínka na eufemismy totalitní éry, kdy se za mír „bojovalo“. Přesto slovo mír přináší mnoho kladného, konstruktivního, něco, co vždy rozšiřuje pole pro normální aktivity všeho druhu, co staví, ne boří. Proto působí dost bizarně, když list The New York Times před týdnem zhodnotil vyjednávací úspěchy Condoleezzy Riceové ve Svaté zemi takto: „Dohoda představuje první konkrétní izraelsko-palestinskou spolupráci v Gaze po mnoha měsících sporů.“ Výsledkem oné dohody je přitom skutečnost, že domy po osadnících budou po srpnovém stažení Izraele strženy. Jak tuto spolupráci chápat? Nadějně – od slova dohoda? Nebo destruktivně – od slova stržení? Právě tento bod, přesněji dvě strany jedné mince, nyní nabírá konkrétní obrysy.
Kolem ostrova zuří bouře. Jedni navrhují postavit vlnolamy, sesednout se na návsi, chytit se za ruce a společně přečkat nepohodu. Druzí radí vyškolit námořníky, vystavět pevné lodě a vrhnout se do vln. Bouře se jmenuje globalizace a ostrov Evropská unie. Do jejího čela právě na šest měsíců usedá vůdce jednoho z táborů, modernizátor Tony Blair. Znamená to, že se Evropa vydává na cesty?
Leží vedle sebe, obývají je lidé stejného jazyka a stejného původu, a přece nemohou být od sebe dál. Severní a Jižní Korea jsou dva různé světy s různými lidmi, které ale pojí jedna touha: spojit se a žít zase spolu. Problém je, že dnes si to ještě nikdo neumí představit. Pouze vědí, že to bude dlouhé a drahé. První nesmělé kroky už ale přesto začaly.
Českou sociální demokracii nedobrovolně opustil muž, který jí často v průběhu třinácti let, kdy byl jejím členem, příliš dobrou reklamu nedělal. Stalo se to minulý čtvrtek po boji znesvářených skupin v mostecké okresní organizaci. Tím vyděděncem je člen Levicové frakce Josef Hojdar.
Koncem května proběhla v restauraci Zámeček v Českém Těšíně velká sláva, kterou korunoval ohňostroj: po osmnácti letech od maturity se tu sešlo 29 absolventů gymnázia na místní Frýdecké ulici. Sraz proběhl poklidně – nikdo ještě netušil, že se jeden z nich o pouhý měsíc později stane nejhledanějším mužem v Česku a jeho útěk přiměje k demisi policejního prezidenta
Podnikateli Sebastianu Pawlowskému nezačalo léto tak, jak si představoval. Vysněný dům u Karlova mostu, jehož stavbou se chtěl natrvalo podepsat na tvář Prahy, zhatilo jedno strohé ministerské ne. A to chvíli potom, co sehnal od městských úředníků veškerý potřebný souhlas. Něco takového samozřejmě zabolí. Naopak v táboře protivníků, kde jsou památkáři i obyčejní milovníci Prahy, vzbudil verdikt nadšení. Nejen proto, že díky němu zůstane v pražské památkové rezervaci jedno zákoutí stejně prázdné a otevřené, jak bylo po celé věky. Navíc se tím prý oddálilo nebezpečí, které Praze hrozí: že ji totiž pařížská centrála UNESCO kvůli necitlivým zásahům do srdce města vyškrtne ze seznamu světového kulturního dědictví. „Ale jde o krásné místo a hodně peněz,“ komentuje skepticky Pawlowského prohru expert z Národního památkového ústavu Josef Štulc. „Mám obavu, že se investor nevzdá.“ Samotný stavitel pobývá v těchto dnech na Světové výstavě v Japonsku a výrok ministra kultury nekomentoval.
Počítačoví nadšenci z půlky devadesátých let se mýlili. Internet není mocným lékem proti diktátorům, není nekontrolovatelným prostorem svobodných informací. Pokud by dnes v Česku nadále vládli komunisti, mohli bychom si sice číst německé noviny, nikoli ale Tigridovo Svědectví. Mohli bychom debatovat o feminismu na amerických webových fórech, ale ne na domácí síti o tom, jak rudé svrhnout. Husákovi pohrobci by stejně, jako to dnes dělají despotové v dalších státech světa, dokázali najít způsob, jak internet podrobit svému dohledu a trestat projevy svobody. Od předminulého týdne ale víme, že se jim nabídl nečekaný pomocník: firma, která celý ten báječný svět internetové svobody podstatnou měrou rozbíhala a kterou má dnes většina z nás na svém psacím stole – Gatesův Microsoft.
Konec policejního prezidenta Jiřího Koláře je navýsost symbolický. Šéf zdejších strážců zákona odchází kvůli podezření, že příslušníky jeho elitní protikorupční jednotky uplatil zatčený boháč, aby mu doslova před objektivy kamer dovolili uprchnout. Tak smutně skončila vláda muže, za jehož sedmiletého angažmá kleslo renomé policie na dno. Veřejnost ji považuje za neschopnou a zkorumpovanou instituci, jejíž část nepokrytě slouží mocným. Pád jednoho z hlavních tvůrců tohoto marasmu by mohl být začátkem zásadních změn.