Írán si zvolil táliba

Mahmúd Ahmadínedžád se postavil za chudé a vyhrál. Příští čtyři roky tak bude hlavou Íránu islámský radikál. Co to může znamenat?

Na první pohled jde o vykolejení z trendu posledních dvou let a Paul Wolfowitz, tvůrce Bushovy politiky vůči Střednímu východu, by se měl chytat za hlavu. Vždyť jeho přístup právě začal nést plody. Stačí rekapitulovat poslední měsíce: z voleb v Iráku vzešla první svéprávná vláda a chystá se nová ústava – před týdnem se do práce na ní zapojili i menšinoví sunnité. To je důležitější zpráva než výčet sebevražedných atentátů. Rovněž před týdnem skončily svobodné volby v Libanonu – po třiceti letech syrské okupace země. Výborně. V úterý se shodl Izrael s Palestinou na stažení z pásma Gazy – první teritoriální ústupek Izraele přímo ve Svaté zemi, a to nikoli jednostranný, jak to vypadalo ještě před pár měsíci. Chtělo by se zatleskat. Před týdnem zavítala Condoleezza Riceová do Egypta, poté co v březnu návštěvu odložila kvůli věznění opozičního předáka Ajmána Núra – nyní se s ním osobně setkala. Další zářez na pažbě úspěchů. Co se tedy stalo v pátek v Íránu? Zastavilo se „Wolfowitzovo domino“? Nezastavilo. To se jen potvrdila tušená věc: že Írán je mimo současný proud svobody v regionu.

S vousem na bradě

Výsledek je jasný. Alí Rafsandžání, matador islámské revoluce, leč označovaný za umírněného…