Velký třesk je naplánován na rok 2008: na českých akademiích se začne učit jazz.

Žije dnes v Česku nástupce Dvořáka, Janáčka nebo Martinů? Z pohledu na koncertní programy se zdá, že ne. Skladatelé schopní zaujmout širší publikum i kritiku jako by u nás vymřeli. Dalo by se to samozřejmě svádět na globální úpadek zájmu o vážnou hudbu, věc je ale složitější. Na světových i našich festivalech se totiž současným skladatelům stále aplauduje. Pocházejí ovšem z Finska, Polska, Maďarska, USA nebo třeba Číny. Po Češích se slehla zem.

Je to vážné

Byl to velký úspěch. Publikum ve Smetanově síni pražského Obecního domu po koncertu čínsko-amerického skladatele Tan Duna pro kytaru a orchestr propuklo v ovace. Multižánrová, překvapivá a přitom krásná hudba – i skeptik si na tomhle vrcholném koncertu letošního festivalu Pražské jaro mohl ověřit, že současní komponisté dokáží diváky oslovit stejně jako jejich slavní předchůdci. České zástupce bychom ale vedle talentovaného Číňana hledali marně: jejich účast na nejvýznamnějším tuzemském hudebním svátku byla méně než symbolická. „Je to smutné, ale u nás dnes nenajdeme osobnost světového formátu, která by dokázala naplnit Smetanovu síň,“ přiznává dramaturg Pražského jara Antonín Matzner.

Krize důvěry vůči novým českým skladatelům se kromě Pražského jara projevuje také u většiny velkých tuzemských orchestrů, na hudebních akademiích a dokonce i na specializovaných festivalech soudobé vážné hudby. V druhé půli května například probíhala v Brně Expozice nové hudby, největší akce svého druhu u nás. Průměrná návštěva byla asi 35 platících diváků na koncert a někteří z organizátorů se nechali slyšet, že vstupné bude příště lepší vůbec nevybírat, protože se ušetří za pokladní.

Lidé dnes sice dávají tisíce za koncerty populárních zpěváků, ale nejsou ochotni dát ani korunu za současná česká hudební díla. A nejde jen o diváky. Dokonce členové orchestrů čím dál častěji nové české skladby doslova bojkotují. Například Státní filharmonie Brno odmítla před časem uvést skladbu, kterou si sama objednala na výroční miléniový koncert od tří místních komponistů, protože se jí nelíbila. Ještě křiklavější je případ vzpoury orchestru Národního divadla při premiéře opery Nagano, kdy hudebníci dávali svou nelibost najevo tím, že hráli schválně falešně (dostali za to pak peněžitý trest). Opovrhovaní skladatelé dokonce nemají ani své stavovské ocenění na způsob Radokovy nebo Chalupeckého ceny. Jsou prostě špatní, chtělo by se říct. Podrobnější pohled ale ukazuje, že na vině zdaleka nejsou sami.

Česká společnost svým géniům nikdy zvlášť nepodstrojovala, i Dvořák nebo Janáček potřebovali k prosazení pomoc zahraničí. Komunismus ale pro hudební scénu znamenal naprostou katastrofu. Ideologové vyžadovali poslušné tvůrce a do nich cpali peníze. Blokovali kontakt se světem a na rozdíl od Polska, kde se běžně uváděly západní novinky, se u nás pěstoval konzervativní vkus. Po revoluci pak dílo zkázy završil odliv peněz. „Soudobou hudbu tady nepodporuje stát jako v Německu nebo ve Francii, ani univerzity nebo orchestry jako v USA,“ shrnuje situaci muzikolog a skladatel Miroslav Srnka (30), „že nemáme za posledních padesát let výrazného světově úspěšného skladatele jako Maďaři nebo Poláci, je výsledek této anomálie. Druhá věc je, že se tady takový génius prostě neurodil.“

Je to tedy stará známá písnička: z už tak malého dílu peněz, který dorazí na ministerstvo kultury, jde na podporu současné domácí tvorby ročně ne víc než pár set tisíc. Přidáme-li nulovou objednávku ze strany orchestrů, nebude překvapením, že skládáním vážné hudby se u nás v současnosti nikdo neživí. Drtivá většina komponistů po vystudování dál učí, někteří si přivydělávají skládáním muziky k počítačovým hrám. A ti nejodvážnější jako zmíněný Srnka zkoušejí štěstí na Západě.

Křivdíte nám

Prázdná státní kasa ale není hlavní překážkou rozvoje soudobé hudby. Stačí letmý pohled do hodin hudební výchovy na základní škole. Kánon tu bedlivě střeží evropští hrdinové 19. století, dál než k novoromantismu se žáci většinou nedostanou. Pestrý svět pop music pro ně logicky představuje lákavější alternativu. Na specializovaných konzervatořích a akademiích to bohužel není o mnoho lepší. „Chybí obeznámenost s tím, co se v hudbě za posledních 50 let vlastně stalo,“ myslí si skladatel Srnka, „pomohla by generační obměna pedagogů.“ Průměrný věk vyučujících skladatelů na AMU či JAMU se blíží důchodovému a reflexe současného hudebního dění tomu odpovídá. „Křivdíte nám,“ obhajuje pozici pražské AMU její děkan Ivo Mathé, „podívejte se na to, jak si například vedou naši instrumentalisté na mezinárodních soutěžích.“ V tom má pravdu, ale úspěchy se týkají takřka výhradně interpretace repertoáru z 19., přinejlepším z první půlky 20. století. Když se rozhlédneme po jiných evropských školách, je jasné, že tenhle přístup patří do skanzenu.

Na berlínské Hochschule der Künste mají zvláštní institut jen pro novou hudbu a jiný pro současný jazz. V Mnichově se vyučuje hlavní obor kompozice pro film a televizi. Na královské konzervatoři v Haagu můžete po nástupu elektroniky studovat sonologii a umění zvuku. Na akademii v Katovicích získáte diplom z populární hudby a na královské akademii v Londýně je celé oddělení pro hudbu v médiích. U nás interpretace soudobé hudby na AMU úplně chybí, stejně jako donedávna třeba výuka hry na bicí nástroje. A malá perlička na závěr: brněnská JAMU plánuje, že za tři roky otevře jazzové oddělení. První absolventi z něj tedy vyjdou nejdřív v roce 2011 – 110 let po narození Louise Armstronga. „Změny jdou pomalu, ale my se snažíme,“ brání se vedoucí skladatelské katedry AMU Ivan Kurz, „nyní jsme například přijali doktorandy, kteří za nějaký čas doplní chybějící obory.“

Naše zkostnatělé školství mladé skladatele těžko připraví na uměleckou dráhu, ale moc jim nedá ani do každodenní praxe. „Na našich akademiích, na rozdíl od těch zahraničních, úplně chybí možnost osvojení si praktického skladatelského řemesla bez toho, aby člověk musel být umělecky originální,“ říká skladatel Srnka. Jinými slovy: na zájemce, kteří se chtějí jen naučit komponovat filmovou nebo popovou hudbu, se akademie dívají spatra. Není divu, že absolventi pak těžko shánějí práci v byznysu, žijí v ghettu a volají po dotacích.

Finská cesta

Ale dost pesimismu, nějaké šance na změnu tady přece jenom jsou. Inspirovat se můžeme u menších hudebních kultur, jako je finská nebo irská. Před lety na tom nebyly o nic lépe než my, pak se ale věci daly do pohybu. „Snažíme se skladatele naučit, jak komunikovat s médii, aby se uměli lépe postarat o vlastní propagaci,“ vysvětluje Karen Hennessy z Centra pro soudobou hudbu v Dublinu. Irové se úpadku domácí vážné hudby rozhodli čelit co největším zapojením veřejnosti. Po vzoru Američanů tak organizují třeba akce „seznam se se skladatelem“, jakási putovní turné po irských městech, při němž umělci vysvětlují publiku své tvůrčí záměry. Finové zase od 70. let vsadili na masivní finanční podporu skladatelů a soudobé hudby vůbec. Je jasné, že tuhle strategii si může dovolit jen země s moderním a otevřeným školstvím, jinak hrozí utopení peněz v nudných partiturách. Finové takové mají a finanční injekce vyšla. „Mám stálý přísun zakázek,“ říká finský skladatel Pehr Henrik Nordgren a pokračuje: „A nejsem výjimka. Různé instituce a také samotní hudebníci nás stále bombardují objednávkami nových skladeb. Ve srovnání se střední Evropou jsme byli kdysi provincie, ale věci se změnily.“ Dnes je pětimilionové Finsko považováno za evropskou hudební velmoc.

Podobně velkorysá strategie u nás zatím neexistuje, ale jistý optimismus nám mohou dodat alespoň vlaštovky prvních zajímavých iniciativ. Například muzikolog Vít Zouhar se snaží projektem Slyšet jinak změnit systém vyučování na základních školách: namísto papouškování klasiky pořádá hodiny, na nichž děti zkoušejí hudbu samy skládat. A zvolna se mění i repertoár zavedených těles. Hostující francouzský dirigent Michel Swierczewski loni přesvědčil Pražskou komorní filharmonii, aby do své dramaturgie zařadila speciální cyklus hudby 20. století, letos dojde řada i na díla dvou mladých Čechů. Probouzí se také Česká filharmonie, která uvede příští sezónu dílo mladého skladatele Slávka Hořínky. Hledání nového Janáčka může pomalu začít.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte