2005/24

V celonárodní anketě televizních diváků získal titul „Největší Čech“ král Karel IV. V pražské kavárně Jericho oslavila sedmdesáté narozeniny Jiřina Šiklová. Na Medarda pršelo a sněžilo. Rekordně pod čtyři procenta klesly úroky z hypoték. Ústavní soud zrušil včera část restitučního zákona zakazující vydávat původním majitelům věci označené jako národní kulturní památka a před Okresním soudem v Mělníku tak mohla postoupit do dalšího kola pře osmi vlastníků se státem o hrad Kokořín.

Výstava Opojná plasticita a ztělesnění duchovního světa, jež se od 7. do 29. června koná v pražském Mánesu.

Dvojjazyčná edice her Williama Shakespeara, kterou ve vlastním přebásnění a vlastním nakladatelství vydává vynikající překladatel Jiří Josek, dospěla k dvanáctému svazku. The Tempest – Bouře patří k nejtajuplnějším mistrovým dílům. Děj je inspirován dobrodružnými historkami z objevitelských výprav do zámoří, kde se Evropané poprvé setkávali s přírodními národy a jejich magickými kulty, dramatik z nich ovšem vytěžil vysoce básnické podobenství o vzrůstajícím napětí mezi přírodou a civilizací, potažmo přirozeností a zvráceností. O smyslu hry, v níž se vyskytuje množství nedořečených náznaků a metafor, se přou generace shakespearologů, zřejmě však nejde o alegorii, jež by se dala bezezbytku dešifrovat, spíš o proroctví, které zůstává navždy otevřeno všemožným aktualizacím.

V divadle Archa tuto středu půjde o lásku. Pražská formace Ohm Square zde totiž oficiálně pokřtí svou v dubnu vydanou desku Love Classics. Sestavu tvoří osvědčení muzikanti, takže bude určitě zajímavé poslechnout si precizní zvuk Love Classics naživo. Ohm Square o sobě nedali slyšet celých šest let a jejich novinka představuje oproti předchozím deskám Omophonica a Scion velkou změnu. Breakbeat a drum’n’bass vystřídala klidnější nálada. Stylově se jedná o popovou desku, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Zvuk Ohm Square místy připomíná starší nahrávky britských Moloko, singl Smells like Hohm se již usadil v hitparádách a rádiích. Sexy chees má též našlápnuto stát se hitem. Všechny skladby zpívané tradičně anglicky se točí kolem lásky. Albu dominuje vokál okouzlující zpěvačky Charlie Fairman, která z melancholických nálad plynule přechází do rychlejších provokativních poloh. Mimo Charlie tvoří sestavu Jan Čechtický, Dušan Lipert, Jaromír Helešic a Jiří Stivín. Jako předskokani se ve středu večer představí DJ Liquid A a DJ Voita.

Island patří k místům, která si i v časech globalizace uchovávají nezaměnitelnou kulturní tvář. Čím je pro hudbu zpěvačka Björk, tím je pro film režisér Fridrik Thor Fridriksson. Jeho snímek Andělé všehomíra uvede tuto neděli od 22.40 ČT 2. Fridriksson v něm na plátno převedl román svého krajana Einara Mara Gudmundssona. Spisovatel zachytil skutečný příběh svého bratra, který trpěl těžkou duševní chorobou. Hlavní postavou je mladík Paul, jenž žije s rodiči a touží se stát malířem. Stěžuje si na psychické problémy, začne se chovat podivně a občas i agresivně. Lékaři stanoví diagnózu: schizofrenie. V sanatoriu potkává rozličné postavy, jejichž duše je podobně jako ta jeho někde mezi nebem a zemí: jemný a vzdělaný Viktor si občas myslí, že je Adolf Hitler, narkoman Peter touží studovat v Číně a Óli věří, že složil všechny písně Beatles. Komorní sondu do temnoty lidské mysli umocňuje i filmová hudba – zazní tu například dvě písně známé kapely Sígur Rós.

Je až neuvěřitelné, s jakou frekvencí v posledním desetiletí vznikají další a další bienále současného umění. Benátkám konkuruje São Paulo, Istanbul, Moskva, Sydney, jihokorejské Kwanju… a od předloňského roku také Praha. Jak známo, po úvodním Prague Biennale 1 (2003) se jeho spolupořadatelé Milan Knížák a Giancarlo Politi rozhádali a jejich spolupráce skončila rozchodem. Jelikož ani jeden z nich nechtěl ustoupit od myšlenky pravidelného konání přehlídky současného umění, letos Praha hostí bienále dvě. Zatímco Národní galerie zahajuje až tento týden, Politiho přehlídka Prague Biennale 2 je k vidění už od konce května ve starých průmyslových halách v Karlíně (Thámova 14). Jak se povedla?

Tony Blair, Gerhard Schröder a George Bush toho nemají moc společného, ale o jedné spojnici se ví: před dvaceti lety, v sobotu 13. července 1985, se dívali v televizi na stejný program. Na největší charitativní koncert všech dob – Live Aid. A teď dostanou možnost to zopakovat. Dvacáté výročí manifestace solidarity Západu s hladovějící Afrikou klepe na dveře a v londýnském Hyde Parku se pomalu začíná stavět lešení pro její druhé pokračování. Důvod? Černý kontinent na tom není o nic lépe než tenkrát a nejmocnější vůdci světa si kvůli němu dali dostaveníčko ve skotském Gleneagles. Koncert Live 8 je má v předvečer jednání upozornit, že africká agenda volá po bezodkladném řešení. A muž, který znovu přitáhne pozornost Blaira, Schrödera a Bushe hudbou, je tentýž jako před dvaceti lety. Kdysi punker, dnes manažer a šlechtic, v jehož řeči ovšem slůvko „fuck“ nikdy neztratilo své pevné místo. Bob Geldof.

Sotva na Zemi existuje banálnější tekutina. Přesto se kvůli ní na prahu nového tisíciletí vedou čím dál vášnivější spory. Řeč je o vodě. Přesněji řečeno o té její části, která se dá pít. Ta totiž představuje pouhé procento z celkového objemu. Právě na něm však záleží přežití každého člověka.

Petra Procházková se narodila roku 1964 v Českém Brodě. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze, po r. 1989 pracovala jako zahraniční a válečná zpravodajka v Rusku, Čečensku, Afghánistánu aj. Dnes vede vlastní informační agenturu Epicentrum a pracuje jako dobrovolnice pro občanské sdružení Berkat. Žije střídavě v Praze, Kábulu a na dalších místech převážně ve střední Asii.

Lidová hlasování o budoucnosti Evropy a jejich rozzlobený výsledek odhalily nečekanou věc: za úsměvem a vstřícnou fasádou na tvářích současných blahobytných Evropanů se skrývá řada výčitek, obav a nočních můr. Odkud se berou a proč? Jak jim porozumět a jak je zvládnout? Je to vůbec proveditelné? Respekt se obrátil na několik osobností doma i ve světě, jak oni vidí moderní dobu, její rizika a možná východiska. Jako první ze zamýšlené debaty přinášíme příspěvek filozofa a sociologa, autora pojmu „postmodernismus“, Zygmunta Baumana.

„Kdybych přepočítal cenu chleba v tehdejších drachmách na eura, bylo by to asi 10 centů, dneska je to často kolem 50 centů,“ stěžuje si Panos ze středořecké Larisy. Panose by mohli angažovat čeští euroskeptici. I Česko totiž doplatí na přistoupení k euru zvýšením cen. Vysvětlení je prosté – zatímco dnes je korektivem změna kurzu české koruny k euru, po vstupu se to bude dít především inflací. A zatímco do centrální banky u Prašné brány ještě dolehne nářek střadatelů, kterým se rozpouštějí úspory, do Frankfurtu dolehne spíše varování velké země v recesi, aby nikoho ani nenapadlo zdvihnout úrokové sazby a zadusit hospodářský růst. Situace Řecka a Česka je v něčem obdobná.

Je osud evropské integrace zpečetěn? Je pouze o něco pozdržen? Nebo se jede dál, jako by se nic nestalo? Odpověď na tyto otázky by měla dát Evropská rada, která začne ve čtvrtek v Bruselu. Tento summit byl plánován už dlouho s tím, že bude rozhodovat hlavně o evropském rozpočtu na léta 2007–13. Jenže zdrcující francouzské a holandské NE evropské ústavě mu dává mnohem širší náplň. Přitom je jisté, byť mediálně málo připomínané, že obě agendy – rozpočtová i ústavně-schvalovací – budou provázány. Těžko být předem prorokem, ale týden, který uplynul od verdiktu Francouzů a Holanďanů, naznačil leccos z toho, s čím ta či ona národní delegace do Bruselu pojede.

Tak optimistické zprávy tady již dlouho nebyly: tuzemská ekonomika roste nevídaným tempem 4,4 procenta, třikrát rychleji, než je průměr eurozóny. Největší podíl na tom mají tuzemští exportéři, kterým se neobyčejně daří – český vývoz za 12 měsíců od vstupu do Unie posílil o čtvrtinu na 1,8 bilionu korun, a dokonce po více než deseti letech poprvé převýšil dovoz. Co je důvodem tohoto růstu a co si pod ním lze vůbec představit?

Černé nebe se právě protrhalo, když tři muži uchopili velké šroubováky a dali se do díla. „Jde to ztuha,“ poznamenal jeden z nich. „Potřebovali bychom větší šroubováky,“ utrousil druhý. Přihlížela jim hrstka prokřehlých diváků. I tak může vypadat demontáž mýtů české historie.

Ještě před pár lety se sem sjížděli v desítkách autobusů, letos se vešli do čtyř. V poledním slunci pomalu kráčejí k památníku na hřbitově v Horním Slavkově. Dav starých mužů a žen. Všichni strávili část svého života v některém z koncentračních táborů vybudovaných komunisty v 50. letech na Jáchymovsku. Jejich pravidelná schůzka nazvaná Jáchymovské peklo se poslední květnový víkend konala pošestnácté.

Vyšetřování je odloženo, pachatel neznámý – dopis s podobným sdělením dostane v Česku každý rok na dvě stě tisíc lidí, kteří byli okradeni, oloupeni, nebo je třeba někdo zmlátil. To velké číslo vyvolává otázku, zda jsou zdejší detektivové neschopní, nebo prostě vzhledem ke svým možnostem nemohou dělat víc.

Uprostřed pražského grafického studia Mowshe je velký stůl a na něm hromada neobyčejných triček. Neobyčejných proto, že to nejsou trička, která se jen oblékají. Jsou to trika, kterými se bojuje.

Každý rok dostane zhruba čtvrt milionu zdejších občanů zprávu od své policie, že se „odkládá“ snaha dopadnout pachatele, který je předtím okradl, přepadl nebo třeba zmlátil. A přinejmenším tisíce dalších lidí jsou tohoto vzkazu ušetřeny jen proto, že je policisté od nahlášení zločinu odradí dobráckou radou: „Nic neoznamujte, protože my ty darebáky stejně nedopadneme.“ Odpověď na tuto demonstraci neschopnosti byla upřímná: důvěra v policii klesla za posledních pět let z šedesáti na třicet pět procent.

Poslední americké volby ukázaly, že na světě snad není muzikant, který by neměl potřebu vyřídit si účty s Georgem Bushem mladším. Spojení politiky a umění se tak dostalo sice na hlavní, ale nejnudnější možnou kolej: Vol Kerryho, posílíš mír. Čerstvý vítr do veřejného angažmá celebrit minulý týden kupodivu nepřinesla mladá muzikantská krev, ale staří matadoři Bob Geldof a Bono Vox. Jeden plánuje pokračování svého charitativního koncertu pro Afriku, druhý vytrvale přemlouvá politiky, aby chudým zemím odpustili dluhy. A oba jsou inspirativní.

Z české perspektivy může působit krize kolem referenda ve Francii jako úlet překrmené společnosti, která už neví, co vlastně chce. Pokud se nás francouzské a holandské ne vůbec nějak týká, pak jenom negativně. Řekněme to rovnou: je především projevem strachu z nových členských zemí a projevem odporu k dalšímu rozšiřování Unie. Není to nové, ale teď je to zřejmé. „Je to všechno kvůli vám,“ zní podprahový vzkaz Nové Evropě ze dvou referend. Máme teď dvě možnosti. Buď reagovat stejně: „Když jste na nás takoví, tak se s vámi taky nechceme bavit, skončili jsme s vámi, nezajímáte nás.“ Anebo se pokusit podívat se na věci z perspektivy druhé strany. Třeba jen proto, že když všechno půjde dobře, budeme jednou řešit úplně stejný problém: málo práce, neudržitelné sociální výhody a nejspíš i příval imigrantů.