Když jsem minulý týden kousek od redakce míjel pár docela sympatických strážců zákona, napadlo mne, jaký pozor si budu muset dávat, abych se nelekl, až se na mne příště znenadání vrhnou. Myslel jsem na návrh zákona, který jim má umožnit odebírat podezřelým osobám vzorky slin i násilím. Sám jsem si podezřelý už dávno. Nedávné televizní šoty o zatýkání dvou odpůrců komunistů při Grebeníčkově projevu navíc ukázaly, že při práci s veřejností policie ráda využívá neuniformované složky, takže po mně kvůli slinám může skočit kdokoli. Podezřívavě jsem se rozhlédl. Nějaká dáma se u kraje chodníku tvářila, že vyhlíží taxi. Nějaký pán naproti vypadal jako Japonec kochající se krásou Prahy. Zatím se jim to dalo věřit.
Díky DNA byla dopadena řada zločinců. Novější dějiny nás ovšem v duchu Kafky poučily, že ve střední Evropě není bezúhonný nikdo. Nevím sice, jak věda s luštěním kódů DNA pokročila, dovedu si však živě představit, že by si státní orgány v genetických informacích získaných ze slin vybraných občanů s chutí početly. Literárně mi zatrnulo: člověk se moří s psaním sloupků, ale přitom nosí v ústech celé sebrané spisy, samá doznání. Opravdový literát by měl být k policii ve věci slin maximálně vstřícný – dychtivější čtenáře hned tak nenajde.
Při myšlence na vstřícnost k policii se ve mně probral dávno pohřbený anarchista. Nejdřív zaúpěl, ale vzápětí se pobaveně usmál. Vzpomněl si totiž na historku z anarchistického období Jaroslava Haška. Ten se roku 1907…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
