2004/50

Literární pozůstalost Václava Ryčla (1966–1994) vypovídá o krajně výlučné zkušenosti: autor trpěl těžkou duševní chorobou, jež vyústila v sebevraždu. Jeho texty patří k nejdrásavějším svědectvím o zoufalých vnitřních stavech, ale zároveň jsou místy sugestivně krásné. Čtenář se z nich hodně dozví o lidském cítění a vnímání v extrémní situaci, může být stržen a dojat, sotva však dokáže jasně rozlišit, co je dílem tvůrčí imaginace a co důsledkem fatálních změn v biochemii mozku. Při četbě si pak chvílemi připadá jako voyeur přihlížející cizímu neštěstí, které vlastně nikdo nezavinil a jakému se ani do budoucna nedá zabránit. Literární hodnoty takových textů lze vnímat, horší to je s jejich posuzováním.

Nahý mladý muž popíjí v otevřeném okně pivo a na posteli za ním si nahá žena krátí čas lascivním olizováním lžičky s jogurtem. Chvíle jako stvořená pro nečekaná rozhodnutí. „Pojedeme do Alžírska,“ navrhne milenec. Road movie jménem Exil začíná a hned zkraje je třeba říct, že známý režisér Tony Gatlif v ní natočil svůj životní film.

Právě v době, kdy celý svět sledoval ukrajinské volby a chystá se na lednové hlasování o palestinském lídrovi i iráckých zákonodárcích, přichází na české pulty překlad knihy, která se zbožštěním svobodných voleb polemizuje. Snad nikdo soudný si nedělá iluze, že ve státě bez demokratické tradice by volby samy o sobě navodily ráj na zemi, ale čtyřicetiletý Američan – rodem indický muslim z Bombaje – Fareed Zakaria to ve svém díle Budoucnost svobody prezentuje přímo kacířsky: demokratické volby v té či oné zemi ještě zdaleka nezaručují ani liberální režim, ani občanské svobody, ba čím dál tím častěji spějí ke vzniku neliberálních demokracií. Ty jsou v jeho pojetí ještě dále od cesty ke svobodě než opačný případ – liberální autokracie. Ne snad že by editor prestižního magazínu Newsweek maloval čerta na zeď, nicméně říká, kam je třeba soustředit pozornost – místo na symboliku voleb spíše na budování systémů dělení moci, práva a ochrany základních svobod. Není divu, že Zakariova kniha vyvolala podobně zásadní debaty jako o něco dříve díla Francise Fukuyamy o konci dějin, rozuměj o definitivním vítězství liberální demokracie, a Samuela Huntingtona o střetu civilizací.

GRIGORIJ ALEXEJEVIČ JAVLINSKIJ se narodil v roce 1952 v ukrajinském Lvově. Vystudoval Plechanovův institut národního hospodářství v Moskvě, na začátku 90. let byl místopředsedou vlády SSSR, pak se stal poradcem prezidenta Gorbačova. Je jedním z hlavních autorů neuskutečněného radikálního plánu „Program 500 dnů“, který usiloval o transformaci sovětských ekonomických a politických institucí. V letech 1985–91 byl členem KSSS, v roce 1993 spoluzakládal liberální pravicovou stranu „Jabloko“, jejímž je předsedou; v letech 1993–2003 byl poslancem ruského parlamentu, roku 1996 kandidoval na prezidenta. Je předsedou správní rady nevládního Centra pro ekonomický a politický výzkum v Moskvě, kritizuje současný stav Ruska a propaguje ekonomické reformy. Nedávno navštívil ČR jako host Fóra 2000.

Čtyřicetiletá hinduistka Vinita a o generaci starší muslimka Tahira mají jedno společné: čekání na spravedlnost, která nepřichází. Celé jejich trápení vzniklo kvůli několika nešťastným hodinám během třetí prosincové noci před dvaceti lety, kdy se jen ocitly v nesprávný čas na nesprávném místě. Prostě bydlely příliš blízko chemičky, která v tichosti vypustila do okolí několik tun smrtícího plynu. Obě ženy vyprávějí, jak se pak hlukem probudily do šílené noci plné prchajících, křičících a také umírajících lidí. Ony samy přežily a teď, týden co týden, docházejí na malou kliniku v labyrintu ulic indického Bhópálu, aby si odnesly léky na zmírnění bolestí, jichž už se do konce života nezbaví.
Osud Tahiry a Vinity se tak trochu týká všech lidí žijících v náručí dnešního pokroku. Dvacet let stará událost v Bhópálu byla největší průmyslovou havárií v dějinách, a proto stojí za to se z ní nějak poučit. Otázka zní, jak se to povedlo.

Několik kubánských disidentů poznalo, jak chutná opojný pocit nečekaného znovuzrození. Za hrobového mlčení Castrova režimu se během minulého pondělí a úterý bez velkých procedurálních cirátů ocitlo po prohlídce ve vězeňské nemocnici na svobodě pět z původně sedmdesáti pěti odpůrců režimu uvězněných za údajnou rozvratnou spolupráci se Spojenými státy při rozsáhlých čistkách na jaře 2003. V úterý pozdě večer pak bylo do centrálního vězeňského špitálu v Havaně převezeno na prohlídku dalších osmnáct vězněných disidentů, jejich osud však zůstává nejasný.

Ukrajinský nejvyšší soud minulý pátek prohlásil druhé listopadové kolo prezidentských voleb za neplatné – do 26. prosince se mají uskutečnit nové volby. Zatímco ve všech větších městech centrální a západní Ukrajiny propukl jásot, v Charkově se na sjezdu zástupců místních samospráv zahájeném zpěvem hymny rozléhalo sborové „Janukovyč“!

Tuzemské obchodní rejstříky považují podnikatelé za jednu z hlavních brzd podnikání a na jejich pomalost a složitost se dokonce snáší kritika Evropské unie. Ve sněmovně se nyní objevila novela zákona, která má zápis do rejstříků urychlit. Po letech váhání a odkladů ze strany vlády se tak alespoň poslanci snaží udělat krok správným směrem.

Za hubičku nabytá státní půda na jedné straně a tučné dotace na straně druhé umožňují blahobytný život hrstce zemědělských velkopodnikatelů. Venkov jako celek na tom tratí, ale systém pokračuje dál. Proč? Ukázkovým vysvětlením je příběh Jiřího Čížka, dobrého kamaráda ministra zemědělství Jaroslava Palase.

Věra Kostrouchová (52) je vitální žena, přesto pro ni život v těchto dnech končí. Šumavská farmářka z Kašperských Hor zaplatila za svoji odlišnost a svéráz. Sousedé a radnice se totiž rozhodli dostat tuto ženu do kolen a teď se jim to podařilo. Za údajné týrání zvířat dala obec chovatelce nezaplatitelnou pokutu a exekucí ji pak připravila o celé sedmdesátihlavé stádo. Jak ale přiznávají sami znechucení veterináři, spíše než o týrání šlo úřadům a místním chovatelům o to zbavit se konkurenta a nepohodlného občana, který vybočuje z řady.

Pod jejich přestřelkami o tom, kdo z nich chce menšinovou vládu a kdo ne, se skrývá základní otázka: K čemu vlastně chtějí vést tuto zem muži, kteří se dnes přetahují o křeslo předsedy sociální demokracie.

Jestli to měla být demonstrace jednoty, povedlo se. Pakliže ale cílem kongresu ODS mělo být veřejné stvrzení, že je tato strana připravena vládnout, lze tomu říkat úspěch jen obtížně. Proslovy byly plné frází a zaobíraly se spíš politickými konkurenty a návody než touto zemí a recepty na její neduhy. Nápaditost chybí většině partajních sjezdů, ale na stranu, která se po letech v opozici znovu chystá převzít kormidlo, se přeci jen kladou větší nároky.

Velké a úžasné změny, které se odehrávaly v posledních dvou týdnech na Ukrajině, kde miliony dříve apatických lidí vyšly do ulic kvůli zfalšování prezidentských voleb, nakonec přinesly vítězství opozici. Ukrajinský Nejvyšší soud v pátek nařídil zopakovat finálové zápolení mezi premiérem Viktorem Janukovyčem a opozičním předákem Viktorem Juščenkem. Stále však není úplně vyhráno.