Poslední listopadové pondělí vyrostla v pražském Paláci Akropolis znenadání poušť. Rozlehlá, s velkými dunami, hypnotická, okouzlující, rozervaná a nostalgická. Hovořila překvapivě jazykem, kterému rozumíme: zpěvem vzdáleně připomínajícím staré bluesmany, zvukem elektrických kytar a rytmem sunoucí se karavany. Před nadšenými posluchači ji ten večer rozprostřela skupina Tinariwen (Pouště), Tuaregové z jižní Sahary, příslušníci národa, jehož současná hudba je stejně fascinující a pohnutá jako jeho dějiny.
Na pódium přichází pětice mužů převážně zahalených od hlavy až k patě v tradičních hábitech a obutých v sandálech. Doplňuje je mladá bosá žena. Jeden z mužů usedá k africkému bubnu djembe, další se chopí baskytary, ostatní vezmou elektrické kytary a spustí. První skladba vylaďuje atmosféru. Je založená na hluboké prodlevě hlasů, a nebýt pulsujícího rytmu, připomínala by středověký chorál. V další skladbě se již nasedá na velbloudy. Mírné tempo pevně drží, kytary vzájemně splétají vzorec podobný bluesovým doprovodům a zpěvák začíná monolog, na který ostatní sborově odpovídají orientálně zalomenou melodií. Písně se postupně prodlužují, gradují, rytmické modely a melodie se opakují a zhypnotizované publikum nemá daleko do tranzu. Nabitý sál nechce z pouště domů a žádá další a další přídavky. Poslední kus večera zpívá tak nějak mimo plán starší vysoký Tuareg v indigově modrém hábitu s bujně kudrnatými…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
