Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Strach pod Mount Everestem

Okouzlující Nepál, království nebetyčných hor, se ocitl nad propastí. Komunismus, který vyklidil východní Evropu, si v něm vyhlédl další oběť. Uvítání turistů v Nepálu vypadá jinak, než by si člověk u oficiálně nejchudší země světa uprostřed občanské války představoval. „Pane, chcete hotel? Vím o čistém, levném, s horkou sprchou,“ lákají na stanici v Káthmándú americky znějící angličtinou naháněči cizince vystupující z dálkových autobusů od indických hranic. „Nepál je krásná a bezpečná země, sám uvidíte.“ Ve čtvrti Thamel, kam poté obvykle zamíří přivolané taxi, se návštěvníci ocitají spíš v Mnichově než v jižní Asii. Supermarkety, luxusní pekárny, kluby, vytříbené restaurace s cenami, které si může dovolit každý, kdo vydělává od Turecka na západ.

mobrazek_1035.gif
mobrazek_1035.gif • Autor: Respekt

vobrazek_1035.jpeg
Fotografie: Kudy se jde k Annapurně? (Turistická čtvrť Thamel.) Foto: Marek Švehla • Autor: Respekt

Okouzlující Nepál, království nebetyčných hor, se ocitl nad propastí. Komunismus, který vyklidil východní Evropu, si v něm vyhlédl další oběť.

Jako by se stalo

Uvítání turistů v Nepálu vypadá jinak, než by si člověk u oficiálně nejchudší země světa uprostřed občanské války představoval. „Pane, chcete hotel? Vím o čistém, levném, s horkou sprchou,“ lákají na stanici v Káthmándú americky znějící angličtinou naháněči cizince vystupující z dálkových autobusů od indických hranic. „Nepál je krásná a bezpečná země, sám uvidíte.“ Ve čtvrti Thamel, kam poté obvykle zamíří přivolané taxi, se návštěvníci ocitají spíš v Mnichově než v jižní Asii. Supermarkety, luxusní pekárny, kluby, vytříbené restaurace s cenami, které si může dovolit každý, kdo vydělává od Turecka na západ. Ulici plní hluk všudypřítomných motorek a Bob Marley z reproduktorů. Na každých dvaceti metrech je turistická kancelář nabízející výlety pod Mount Everest či túru kolem Annapurny. Náhle se zjevuje policejní dodávka, vyskáče několik policajtů a po chvíli s drsnými kopanci a ranami pěstmi do hlavy cpou do auta nějakého mládence. Kdo to je? Že by jeden z rudých rebelů, kteří terorem ovládli provincie a teď pomalu utahují smyčku strachu i kolem hlavního města? Ne. „Navečeřel se a nezaplatil,“ vysvětluje zatčení jeden z přihlížejících.

Podle oficiálních nepálských údajů jdou příjmy z turistiky po předloňském útlumu opět nahoru. Letos v březnu přijelo o šedesát procent víc turistů než ve stejný čas loni. To, jestli je Nepál skutečně nejchudší zemí světa, jak tvrdí statistiky OSN, není zcela důležité. Země osmitisícových hor je ale v současnosti zřejmě jediný kout světa, kde plný turistický provoz probíhá v kulisách regulérní, osm let trvající občanské války, která – pro turisty i světové společenství zcela nenápadně, pro místní lidi nepřehlédnutelně – uvrhává zemi do stále většího chaosu.

Na počátku devadesátých let se přitom zdálo, že nádhernou zemi pod Himálajem čeká slibná budoucnost. Nepálský král po čtyřicetiletém otálení vypsal svobodné volby a vládu předal politickým stranám. Nepál se měnil v přední turistickou destinaci. Bohaté státy jako Japonsko, Británie či geograficky spřízněné Švýcarsko byly ochotné do rozvoje chudé země investovat peníze. Nepál tehdy zažíval stejně jako Češi zrod demokracie, i když samozřejmě v trochu jiné podobě. Místo komunistické devastace tu byla hlavním problémem zaostalost odlehlých horských oblastí, kde se žije postaru tím nejjednodušším způsobem bez elektřiny, silnic, strojů či moderní lékařské péče. Pro lepší představu: pokud by bylo Česko vybaveno stejně jako Nepál, byla by zde jediná silnice od hranic do Prahy a pak ještě do Brna a Olomouce. Vše ostatní by bylo přístupné buď jen po prašných cestách, nebo pěšky. V Praze a okolí by se utrácelo devadesát procent rozpočtu. Elektřina či telefon by sahaly jen do okresních měst a dál ne. Cesta na nejbližší autobusovou zastávku by pro podstatnou část obyvatel státu byla otázkou celodenních pochodů.

Velmi dlouho sice Nepálci takto žili v relativní spokojenosti, jenže časy se mění. I sem dorazila vidina „rozvoje“ a lepšího, pohodlnějšího života. Žádná z nepálských politických stran – od sociálnědemokraticky laděných komunistů až po konzervativní Kongres –, které se během dekády vystřídaly u vlády, ovšem naděje lidí nesplnila. Konkrétně přesun moci a peněz do regionů, potírání korupce a odstranění diskriminace nejnižších kast. V roce 1996 ale zemi postihla největší pohroma. Jedna ze zdejších komunistických stran, jejíž členové si říkají maoisté, odešla z parlamentu do podzemí a terorismem se snaží rozložit státní strukturu, aby na jejích troskách postavila svůj totalitní stát. A nutno dodat, že po osmi letech boje jsou maoisté překvapivě úspěšní. K formálnímu převzetí moci mají sice pořád daleko, ovšem zemi svírá takový strach, jako by se tak už stalo.

Útěk ze Solibazaru

Městečko Solibazar je ukryté v horách nepálského středozápadu a na první pohled vypadá trochu jako osady na Divokém západě. Tvoří je široká prašná silnice, podél které se tlačí jako korále na šňůře malé krámky, místy doplněné spartánskými hotely s prkennými postelemi uvnitř. Solibazar je místem bez telefonu, elektřiny a coca-coly. Každý den sem ale jezdí otlučený autobus, což z něho činí veledůležitý výchozí bod pro cestu do civilizace. Ruch tomu odpovídá. Celý den sem z hor scházejí skupinky horalů, aby nakoupili nebo odjeli do nížiny, kde už je doktor, úřady či policie.

Je k večeru a mezi krámy se začínají trousit skupinky mladíků v zelených uniformách, úboru maoistických milicí. Některým z nich ještě není patnáct. Nemají zbraně, protože je tady nepotřebují. Armáda a policie v tomhle kraji drží jen okresní město, vše ostatní ovládají maoisté. „Ovládají“ ale není přesný výraz. Nemají tu žádné kanceláře, kasárna, výcviková centra nebo cokoli podobného. Přebývají u běžných lidí, scházejí se ve školách nebo postavených stanech a místo pobytu často mění. Pokud by stálé objekty měli, vládní armáda by na ně zaútočila. Takhle ale vládní ozbrojenci navštívili Solibazar naposledy před třemi měsíci na pár hodin za denního světla. Vědí totiž, že zdržením přes noc by se naopak mohli stát terčem útoku. Mezi takto vymezenými pozicemi žijí ostatní civilisté.

Se západem slunce začínají maoističtí milicionáři obcházet místní podniky. „Kontrolují, jestli se tu neprodává alkohol,“ šeptá majitelka jedné z restaurací, když si jednu takovou kontrolu odbyla. V Nepálu se na rozdíl například od Indie zcela volně prodává alkohol, maoisté ale na „svých“ teritoriích nic takového nestrpí. „Kdybych zákaz porušila? To by bylo špatné,“ vraští žena čelo. „Možná by mi ten podnik vypálili.“ V rohu místnosti sedí asi třicetiletý muž. Na rozdíl od řady jiných domorodců je ochoten o maoistech mluvit. V Solibazaru vlastní krámek s oblečením, štěstí mu ale nepřinesl. „Musím odejít, nemůžu tady už vydržet,“ šeptá, nervózně se rozhlíží kolem a odsedá si ze svitu petrolejky do tmavého kouta. „Napřed ke mně přišli, abych jim odváděl peníze. Proti tomu není obrana, dělají to všichni, tak jsem taky platil. Teď mě ale nutí vstoupit do jejich strany. To je nejhorší, protože tam mají tuhou disciplínu a musel bych dělat všechno, co mi řeknou. Třeba jít někam bojovat. Obchod tady nechám manželce a ráno odjíždím pryč k sestře do města. Neplatí tady zákony, jenom zákony maoistů. Když tu někoho zabijí, policie nepřijede vyšetřovat.“

Sjezd v údolí

Pochod dál do kopců vede ještě hlouběji do maoistických území. Jak takový prostor vypadá, je vidět ve všech vesnicích kolem. „Sem policie ani armáda nechodí, naposled tu byli asi tak před třemi lety,“ říká v jedné z vesnic místní lékař, který vede ordinaci určenou zhruba deseti tisícům lidí z okolních kopců. Hlavní slovo tu tedy mají maoističtí lídři. U vstupu do osady vlají rudé prapory se srpem a kladivem, na obchodě visí maoistický plakát, jinak se ale další viditelná znamení maoistické nadvlády hledají obtížně. Kromě ordinace tu funguje škola a pošta, vše v režii vlády. Vesnice sice mají nové neformální starosty sympatizující s maoisty, ti ale samozřejmě nemají žádné spojení s okresními penězi. „Maoisti mají i své regionální vlády a na papíře se pokoušejí o jakési rozvojové plány, tím to ale končí. V praxi nedělají nic,“ říká právník Gopal Yogi z města Nepalgunj. Maoisté sice vybírají mezi lidmi vlastní daně, ty ale pokrývají potřeby jejich armády. Koneckonců také vodovody ještě stačily udělat nevládní organizace ze Západu, než v obavě před násilím odešly pryč.

Podobně je život uspořádán i v dalších osadách, například v Kchoiragaru. Když sem poprvé před osmi lety přišli maoisté, rodina bývalého starosty spolu s dalšími pěti utekla do bezpečí okresního města. „Zbylí osadníci projevují k maoistům sympatie a ti, co je nemají, raději mlčí,“ poznamenává jeden z učitelů na zdejší základní škole. K těm prvním patří i jeho kolega učitel Pradit Nepali (25). Před pěti lety vstoupil do maoistické strany, prý proto, že je to jediná naděje na lepší život pro chudé Nepálce. Ptát se na důvody je ale vcelku zbytečné: odpovědí jsou obvykle fráze o svobodě, „skutečné demokracii“, rovnosti mezi lidmi a nutnosti vymýtit kapitalismus. Pradit Nepali přes den učí, po večerech obchází lidi v okolí a agituje. Vedle toho má ještě třetí angažmá – dole v Solibazaru vlastní krám s botami. „Policie neví, že jsem ve straně,“ říká na vysvětlenou s tím, že jako učitel na státní škole pořád pobírá od vlády plat. U maoistů je i jeho bratr Suman, ovšem jako voják. Shodou okolností právě přijel na návštěvu rodičů. „Půl roku jsem tu nebyl,“ svěřuje a popisuje svůj život maoistického rebela. „Pohybuji se zhruba po třech okresech, skoro jenom pěšky, jen výjimečně jedu někam autobusem. Naše jednotka má tisíc lidí a nemáme stálou základnu. Někdy postavíme v horách tábor, někdy spíme ve vesnicích.“ Po horách chodí kvůli utajení radši bez uniformy, tu si spolu se zbraněmi bere, jen když jde na cvičení nebo do akce. Právě dům, v němž žijí rodiče obou bratrů, slouží jako příležitostný přístřešek pro maoistické funkcionáře a bojovníky při jejich pohybu horami.

Je třetí týden v dubnu a kolem Kchoiragaru je živo. Koná se tu totiž sraz okresního maoistického vedení. Po pěšinách scházejí chodci s batohy na zádech. V rukách třímají tranzistoráky, z nichž se ozývá chraplavé vysílání ilegální maoistické stanice. Postavy míří kus dolů pod vesnici, kde ve skrytu údolí na jednom z rýžových polí stojí jednací sál – velký stan potažený modrým igelitem. Vedle něj je tábořiště, kde se příští dva dny bude pro účastníky sněmu chystat jídlo. „Armáda nás opravdu nemůže překvapit, nechodí sem a nepřijde ani teď. Cítíme se tu bezpečně,“ culí se mladík, který se představuje přezdívkou Navaraz. Je jedním z těch, kdo přišli ve vojenské uniformě, a jako člen zvláštního maoistického přepadového komanda má na starosti bezpečnostní stránku sněmu. Nechce prozradit, o čem se jedná, jen utrousí, že se tu plánují další akce proti státu. Ani prý nehrozí, že by sraz udal někdo z místních. „Lidi nás tady podporují,“ říká Navaraz a není důvod mu nevěřit.

V podkroví jedné z okolních chalup má svou přechodnou kancelář a bydlení i šéf okresní maoistické buňky, čtyřicetiletý Kirki Badrupun. Bývalý zemědělec se stejně jako jeho kolegové pohybuje po okresu pěšky, bydlí a pracuje na různých místech. V Kchoiragaru se cítí bezpečně, a tak tu tráví celý týden. Dozvědět se od něho o maoistické administrativě něco bližšího ale není možné. Napřed se dlouze vyptává, odkud a proč novinář přišel, na otázky směřující na soukromí či detaily fungování „úřadu“ stejně odpovídat nechce. „Dokud neobsadíme Káthmándú, nemůžeme se věnovat velkým rozvojovým plánům,“ odpovídá Badrupun na otázku, proč je přínos jeho strany pro život běžných lidí tak mizivý. A kdy obsadí Káthmándú? „Až budeme mít všechny lidi na své straně. Budeme je dále přesvědčovat, že na nich nynější vláda páchá násilí.“

Drsňák vyhlašuje válku

Kde se vlastně maoisté vzali? Jejich název naznačuje spojení s Čínou, tentokrát v tom jsou ale zřejmě tamní komunisti nevině. Levičácká hnutí s odkazem na Maa mají svou tradici ve východní Indii a také odtud se dostala v šedesátých letech do Nepálu. Tam až do konce osmdesátých let působila stejně jako všechny ostatní politické strany ilegálně. V roce 1990 se maoisté účastnili prvních svobodných voleb a získali v nich devět míst v parlamentu. Už tehdy měli velmi radikální představy o tom, že král má být odstaven, ekonomika přísně regulovaná, svoboda projevu, mimo jiné i možnost vysílat indické filmy, omezená. Pořád ještě je ale chtěli prosadit parlamentní cestou a Nepálci na radikální kritiku monarchie moc neslyšeli. Pak se ovšem stala chyba. Maoistická strana se rozpadla na dvě části a nepálský soud pustil k volbám pouze jednu z nich, a sice tu umírněnější. Radikálové protestovali, dožadovali se jednání šéfů politických stran. Ostatní je ale ignorovali. To byla pro maoisty poslední záminka jejich přesvědčení, že jinak než násilím svých plánů nedosáhnou. Proto 13. února 1996 jejich vůdce Pushpa Kamal Dahal, lépe známý jako Prachanda (Drsný), vyhlásil „lidovou válku“ a se svými spolustraníky odešel do ilegality.

Počet obětí posledních osmi let se odhaduje na deset tisíc. Cynik by mohl říci, že měřeno jinými jihoasijskými konflikty to není zase tak mnoho. V Kašmíru zahynulo čtyřikrát víc lidí, na Srí Lance dokonce šestkrát víc. Přesto válka v Nepálu přerostla hlavně v posledních třech letech v nejbrutálnější a nejničivější konflikt v Asii.

Tři výstřely a dost

Problém je, že po venkově maoistický rozvrat postupně pohlcuje i větší města. Jihonepálský Nepalgunj leží v nížině těsně u indických hranic a ještě před dvěma lety byl násilností ušetřen. Během posledního půl roku ale zdejší úřady evidují dvacet maoistických útoků ve městě a blízkém okolí. Svoji největší sílu ukázali zdejší maoisté v dubnu, kdy všem obecním radám na okrese poslali výhrůžný dopis, aby radní rezignovali, jinak budou zabiti. „Po téhle hrozbě pak všichni odstoupili,“ říká právník Gopal Yogi. „Tenhle druh hrozeb funguje a maoisté tím chtějí zničit celou infrastrukturu, celý mechanismus státní správy, co tu funguje.“ Teď se čeká, co dál. Uspořádat volby, z nichž by mělo vedení radnic vzejít, není za dané situace možné. Stát tedy obvykle radní jmenuje, je ale otázka, jestli se někdo k tak nebezpečnému podniku odhodlá.

Maoisté totiž mají po ruce odstrašující příklady, které se šíří po celém Nepálu. Jedním z nich je i okres Gorka, ležící jen asi tři hodiny cesty od hlavního města. Také tady jmenovala nedávno vláda šéfa místní správy. Teď je ale jeho dům vypálen, stejně jako mlýn, který mu patřil. Celá rodina si zachránila život útěkem do Káthmándú. Vesnice Čepetar, kde žil a kde teď zbytky domu stojí, neleží zasutá někde v horách, ale naopak hned u silnice směrem na Kátmándú jen několik kilometrů od policejní stanice a kasáren, i její obyvatelé si ale o bezpečí můžou nechat jen zdát. „Pohybují se tu maoisti i vládní vojáci,“ popisuje situaci starší muž jménem Sanulet Sresta sedící před obchodem. „Všichni chodí v civilu, takže často nepoznáme, kdo je kdo.“ Tím ale nepřehlednost situace zdaleka nekončí. „Mezi sebou se tu o maoistech nebavíme. Vlastně nevím, kdo všechno s nimi sympatizuje, a mám strach otevřeně mluvit,“ sděluje Sresta. Strach ostatně lidé pociťují i vůči těm, kteří by měli vesničany chránit. Své o tom ví i místní učitel Belvador Kumar. Nyní na jaře si odseděl tři měsíce ve vězení. „Někdo z místních mě udal za to, že pomáhám maoistům, že jim dávám jídlo. Nebyla to pravda, ale kdyby byla, musel bych vyhovět. Všichni musí, jestli chtějí přežít.“

Jedním z největších terčů maoistických útoků jsou všechny soukromé školy, které maoisté jako příčinu sociální nerovnosti z principu odmítají. Vidět je to i na dohled od Čepetaru, kde stojí misijní škola svatého Josefa a Marie, nejvyhledávanější na okrese. Tady se maoisté ohlásili před třemi lety. „Přišel dopis, kde nám zdejší velitelé maoistické strany sdělovali, že ve svém okrese nechtějí soukromou školu, která má školné, vyučuje angličtinu a vede ji cizinec,“ vzpomíná ředitel školy otec Denis, původem z jihoindické Kéraly. „Jinak prý školu vypálí. Dostali jsme strach a na dva roky jsme školu zavřeli.“ Jde o tradiční internátní základní školu, kam se sjíždí pět set dětí ze širokého okolí. Jejich rodiče pak otce Denise po dvou letech přemluvili, aby hrozby ignoroval a školu opět otevřel. „Cítil jsem silnou morální podporu od lidí z okolí,“ vzpomíná páter. Jenže po několika týdnech se v noci objevila maskovaná maoistická bojůvka, vytáhla pátera z postele, zbila ho, zdemolovala mu kanceláře a zapálila sborovnu. „Křičeli na nás, jak jsme si mohli dovolit otevřít bez jejich souhlasu,“ říká otec Denis. Krátce po útoku zorganizoval schůzi s rodiči a lokálními úředníky. „Pozvali jsme i zdejší zástupce maoistů. Přišli jejich studentští aktivisti a rodiče je tam žádali, aby škola mohla fungovat dál,“ popisuje otec Denis. Dohoda nakonec zněla tak, že škola bude každý rok platit maoistům výpalné. „Museli jsme to akceptovat,“ líčí ředitel. „Už se nám ozvali s tím, že chtějí víc než loni, ale zřejmě se nedá nic dělat. Teď už by nám zapálili celou školu. A říkat to armádě nebo policii? Jsme mimo město, nedokázali by nás ochránit.“

K obětem maoistického násilí v oblasti kolem Gorky patří i Krishna Pokcherel – učitel, který ještě před dvěma lety vedl vzdělávací kurz pro budoucí venkovské kantory. A protože chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s maoisty, psal do novin kritické komentáře. Pak za ním jednou přišlo do školy několik mužů, vytáhli pistole a za bílého dne po něm začali střílet. Navzdory třem zásahům Krishna přežil. Když po návratu od lékaře zjistil, že mu maoisté ještě vyrabovali dům, na nic nečekal a odstěhoval se do Gorky, kde mu byl přidělen malý byt ve státním domě. Řada Nepálců, kteří se ocitli v jeho situaci, odjela raději rovnou do hlavního města, kde je policejní ochrana nejsilnější. Pan Pokcherel ale raději zůstal v okrese. „Je to tu bezpečnější než v Káthmándú,“ říká o své situaci. „Znám tu lidi, poznám někoho cizího. Jsem opatrný, dívám se hodně kolem sebe. V Káthmándú bych se cítil víc ohrožený.“ V novém bydlišti pracuje stále jako učitel, články už ale nepíše. „Mám pocit, že to nemá smysl. Lidi jako já potřebují cítit, že mají podporu od vlády. Pak by více bojovali i oni. Já tu podporu ale necítím.“

Nechte vaše auto doma

Zatímco v horách na venkově se maoisté snaží mluvit lidem do toho, co dělají, jak podnikají, do jakých škol chodí jejich děti, a zničí každý byznys, který podle nich může mít nějakou spojitost s vládními aktivitami, v Káthmándú zatím od bohatých vybírají „jen“ peníze.

Čtyřicetiletý Ariel má v hlavním městě jednu z největších dílen na výrobu stříbrných šperků se sto osmdesáti zaměstnanci. Před třemi lety mu poprvé přišel od maoistů dopis s tím, že vědí o jeho slušném příjmu a potřebují podpořit. Na schůzce pak příspěvek usmlouval na čtyři sta dolarů ročně. „Ptal jsem se, co když si přijdou pro peníze i další maoisté, oni mě ale ubezpečili, že ne, a byla to pravda,“ vzpomíná Ariel. „Letos už ale chtějí sedm set dolarů. Zatím nevím, co budu dělat, ale mám strach nezaplatit. Vědí, kde bydlím a kudy chodí děti do školy.“

Kolik podnikatelů má podobnou zkušenost, není jasné: přimět Nepálce, aby o těchto věcech mluvili s neznámým člověkem, je velmi těžké. Každopádně jí ale neunikla ani česká konzulka Zdeňka Garky, která v přízemí konzulátu provozuje mateřskou školku. „Přišli sem do školky v roce 2001 s dopisem, že chtějí nějaké peníze. Řekli jsme jim, že jsme velmi malá školka, a dali pět tisíc rupií, asi dva tisíce korun. Pak jsem raději ze vrat sundala ceduli, že tam je školka. A pokud mohu soudit z výpovědí rodičů našich dětí, u všech maoisté byli. Dohadovali se s nimi na výši, ale platí. Řekli jim – víme, jaké máte auto, jaké máte konto. Mají velmi přesné informace. Jeden člověk z Káthmándú odmítl platit a oznámil to na policii. Maoisté mu pak usekli hlavu a pozabíjeli i nějaké příbuzné. Ten strach a teror trvá tady v Káthmándú asi čtyři roky. Přitom nemá smysl chodit na policii. Co by dělala? Jak by mohla ty lidi ochránit?“

Maoisté navíc začali paralyzovat Káthmándú novou taktikou – stávkami. Přesněji řečeno pokoutním vyhlášením zákazu používat v určité dny auta, autobusy, prodávat v obchodech. Novináři napočítali, že takto, s pustými silnicemi a zavřenými obchody, prožilo loni Káthmándú jedenaosmdesát dnů. Přitom právě tyto akce nejlépe vypovídají o míře strachu. Prostě stačí, aby vedení maoistů zákaz pustilo ústně „mezi lidi“, a strach, že bdělé bojůvky pak neposlušná auta či otevřené obchody vypálí, udělá své.

Teď střílí armáda

Přes sílu, s kterou dnes maoisté po celém území státu působí, jsou zatím jasné i limity jejich moci. Podle odhadů různých expertů kontrolují dnes zhruba sedmdesát procent plochy státu. Toto číslo je ale značně zkreslující. Zatím totiž ještě nedobyli žádné okresní město, a to ani v místech, kde armáda a policie jinak vyklidily všechny ostatní pozice.

Větší škody tedy maoisté způsobují nepřímo. Rozpadem regionálních úřadů navíc stát ztratil možnost vybírat od mnoha svých obyvatel daně. Méně strachu a alespoň nějakou ekonomickou aktivitu lze pozorovat jen ve velkých městech a na venkově kolem vojenských základen. Nepál je zcela závislý na příjmech z turistiky a také na rozvojové pomoci z ciziny. Problém ale je, že donátoři nechtějí vzhledem k pověstné korupci sypat do Nepálu peníze bezhlavě, ale raději je věnovat na konkrétní projekty. Jejich uskutečnění ovšem není vzhledem k bezpečnostní situaci možné.

Zastaven byl velký rozvojový projekt stavby nového vodovodu pro káthmándské údolí, dojednané stavby nových silnic směrem na východ státu. „Maoisti zastavili všechny rozvojové projekty, v nichž vidí americké peníze, a také ty, jichž se nějak účastní vláda,“ říká v Káthmándú žijící britský inženýr Greg Whiteside. Stavba vodovodů, kterou financují Britové a na které se on sám podílí, může stále ještě pokračovat, i když s obtížemi. „Dostupnost pitné vody je v horách velkým problémem a maoisti usoudili, že pomáháme chudým lidem. Až do července 2001 jsme se jako cizinci mohli bez obav pohybovat po celém Nepálu. S tím je ale konec. V horách teď na projektech pracují jen místní.“

Samotná armáda není schopná s maoisty účinně bojovat – v současnosti disponuje sedmdesáti tisíci vojáky, z nichž podstatná část stráží Káthmándú. „Hlavní je dohodnout se na konci násilí. Vláda by měla začít s maoisty jednat,“ shrnuje tváří v tvář patové situaci rozšířený nepálský názor komentátor deníku Kathmandu Post Damakant Jayshi. Problém ale je, jak a na čem se vlastně s maoisty dohodnout. Pokus o mírové rozhovory proběhl už před rokem a ztroskotal: maoisté opustili jednací sály. „Věřím, že se dá jednat,“ oponuje Jayshi. „Patrně by se pro začátek spokojili s účastí na vládě, volbami a sepsáním nové ústavy.“ Jak se ale dohadovat s lidmi, kteří dnes za formu politiky zvolili násilí? I tady je pan Jayshi smířlivý. Argumentuje totiž tím, že stejné hříchy má v posledních třech letech na svědomí armáda a policie. A to je fakt, který se nedá přehlédnout. Od roku 2001 platí podstatně ostřejší taktika boje. Zatímco během pěti předchozích let armáda maoisty prakticky ani jednou neatakovala, nový král vyhlásil na podzim 2001 stanné právo a dal armádě a speciálně zřízeným policejním útvarům pokyn zahájit proti maoistům boj.

„Od té doby se situace v regionech výrazně zhoršila, armáda ve velkém porušuje lidská práva,“ říká novinář Jayshi. Podobně hodnotí roli státu i advokát z Káthmándú Govinda Bandi: „Na začátku vláda lidi jen zavírala, pak změnila strategii. Lidé začali mizet nebo umírat. Přitom devadesát procent civilistů zabitých armádou umírá tak, že vojáci přijdou v noci do vesnice, obviní vesničany, že spolupracují s maoisty, a na místě je zabijí. A jako právník vám říkám, že není šance obrátit se na soud. Policie to prostě vůbec nebude vyšetřovat.“ Podle poslední ročenky INSEC, organizace pro dohlížení nad lidskými právy, v roce 2003 zabili maoisté 646 lidí, armáda a policie 1217.

My se nebojíme

Jedním z hlavních problémů pokračujícího boje je také otázka, jak pomoci jeho obětem. Na začátku povstání maoisté zabíjeli nebo vyháněli z domovů své politické odpůrce nebo jen kritiky. Po roce 2001 ale začali útočit i na vesničany, kteří se nijak do „politiky“ nepletli a třeba jen odmítali poslouchat. V Káthmándú působí organizace, která se snaží vylobbovat u vlády finanční podporu obětem maoistů. Mnoho úspěchů ale zatím nemá. Do loňského roku vyplácel stát nejchudším obětem sto rupií (dolar a půl) měsíčně – nynější vláda to ale zastavila. Účinnější pomoc postiženým navíc výrazně zkomplikovala událost z letošního března, kdy maoisté zastřelili předsedu zmíněné organizace přímo v jeho káthmándské kanceláři.

„Je riskantní zastávat se tady jedné skupiny obětí,“ míní Bijay Guindel z Káthmándú. Právě on dostal před časem nabídku od jednoho z evropských dárců, aby zkusil navrhnout plán, jak rozdělit peníze Nepálcům postiženým konfliktem. „Musel jsem to zatím odmítnout,“ říká Bijay. „Existují totiž dva druhy postižených – oběti maoistů a oběti armády. Pokud někdo začne pomáhat jen jedné skupině, koleduje si o problémy. A pomáhat oběma je prakticky nemožné. Oběti maoistů utekly do Káthmándú nebo do okresních měst. Není ale vůbec jasné, kde žijí oběti armády. Někteří migrují do Indie, mnozí ale zůstávají někde v horách. Pro státní úřady oficiálně vlastně oběti armády a policie neexistují. Pokud se někdo takový přihlásí, je to pro ně sympatizant maoistů nebo rovnou maoista. Pokud by jim někdo začal pomáhat, armáda to zastaví.“

S většími nadějemi se na tento problém dívá citovaný Gopal Yogi z Nepalgunje se svojí organizací Bee Group. „Víme, že to je riskantní, my se ale nebojíme,“ říká odhodlaně. Myslím, že se nám podaří najít i lidi skrývající se v horách.“ Ale k tomu přece potřebuje povolení od maoistů. Jak jim vysvětlí, že chce pomáhat obětem konfliktu, který sami příslušníci této politické sekty vyvolali? „Už jsme s nimi mluvili,“ říká Yogi optimisticky. „V devadesátých letech měli maoisti totálně negativní postoj k nevládním organizacím, měli pocit, že je tam jezdí špiclovat. Teď se to mění a zřejmě nám povolení dají. A jak vysvětlíme naši práci? To se ještě uvidí.“

Rozhovor

Armáda musí přesvědčit obyvatelstvo,

říká K. P. S. Gill, přední indický expert na terorismus

Nepálští maoisté protestují proti svému zařazení na seznamy teroristických skupin. Jsou teroristé, nebo ne?

Pokud někdo v míru zabíjí nevinné civilisty nebo politické rivaly, je terorista. Obojí maoisté dělají.

Proč jsou v Nepálu tak úspěšní?

Důvodem je všeobecná chudoba, málo pracovních a vzdělávacích příležitostí. V takovém prostředí jejich ideologie snáze vítězí. Maoisté se tam ostatně snaží prosadit dlouhý čas, nyní je to doprovázeno velkým násilím.

Vzhledem k obtížnému terénu – je možné je potlačit silou?

Myslím, že ano. Terén hraje pro obě strany stejně. Měla by ho umět využít i armáda. Záleží na počtu vojáků, technice, strategii.

Co je největší slabinou nepálské armády?

Není vycvičená pro boj v malých skupinách. Když tedy pomineme to, že teroristy je těžké identifikovat, protože nenosí uniformy.

Mohou pomoci Indie, USA, Británie?

Určitě ano, třeba tím, že dají Nepálcům vybavení. Ti by to měli přijmout.

Co podle vás o úspěchu boje proti maoistům rozhodne?

Záleží, jak je armáda schopná přesvědčit civilní obyvatelstvo o správnosti svého boje. U vojáků můžeme vidět tendenci nebrat ohledy na civilní obyvatelstvo. To je samozřejmě špatné, protože to prodlužuje válku proti teroru. Vojáci mají tendenci nezkoumat, kdo se skutečně dopouští násilí a kdo ne. Ale pokud nejsou terčem armádních útoků jen ti první, je celý zápas kontraproduktivní.

Lze v Nepálu použít některé zkušenosti Indie z boje proti terorismu?

V Indii se nikdy nepovedlo ukončit maoistické povstání debatou, dohodou. Nikdy se tím nic nevyřešilo a myslím, že Nepál není v tomto ohledu až tak odlišná země. V Indii se spíš stalo, že vzbouřené maoistické skupiny samy po čase uznaly, že je lepší účastnit se politického procesu a založit svoji existenci na parlamentní bázi.

K. P. S. Gill je bývalý šéf policie v indickém státě Paňdžáb, kde se mu v 80. letech podařilo vymýtit sikhský terorismus.

Konec rozhovoru

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte