Z kriminálních afér politické vrchnosti by se měl občan radovat. Patří k demokratickému koloritu a za komunistů by byly ututlány, pokud by si soudruzi mezi sebou zrovna nevyřizovali účty. Přesto mne pohoršují. Nikoli snad mravně, to nechávám jiným, ale chabou literární úrovní: dialogy jsou toporné, charaktery nevěrohodné a fabulace přitažená za vlasy. V souvislosti s rumovou aférou jsem už někdy před deseti lety navrhoval uspořádat po vzoru kurzů tvůrčího psaní na amerických univerzitách semináře tvůrčích dezinformací pro příslušné útvary vnitra a obrany. Jako lektoři by v nich nalezli uplatnění strádající literáti a poetika skandálů by se povznesla. Hovořil jsem o tom pouze v kavárně, kde bývá od slov ke skutkům daleko, představme si však, jak skvostně rafinovaný by mohl být případ Karla Srby, kdyby mu předcházelo kreativní školení.
Pokud by ovšem vražedný plán vykazoval vyšší úroveň, přišla by obhajoba o hlavní argument, podle nějž všemi mastmi mazaný zlosyn nemohl vraždu novinářky tak pitomě zpackat. Slovo „vesnický“, jímž advokát charakterizoval prostoduchost plánu, se zalíbilo i soudci, který jím zdůvodnil nižší sazbu trestu. Do třetice zdůraznil i sám Srba, že by jako špičkový agent tajných služeb určitě nepostupoval tak „vesnicky“. Jejich slova mne trochu rozladila. Na vesnici, byť příměstské, žiju bezmála čtvrtstoletí. Copak si ti panáčci v Praze myslí, že bychom se u nás na pořádnou vraždu nezmohli? Agatha Christie znala své…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
