„Jsem zvědavej, jak taková srážka mezi poezií a publikem dopadne,“ překřikuje hluk pražského klubu Vagon majitel nakladatelství Petrov Martin Pluháček. Na pódiu za ním jsou připraveny stojany s mikrofony a dva gramofony, stěnu zdobí velký nasprejovaný nápis a z reproduktorů duní hip hop. Kdo viděl film Osmá míle, nepochybuje, že se tu chystá soutěž v divokém rapování. Skutečnost je však o něco poetičtější, i když neméně přitažlivá. Těsně před startem je semifinále prvního ročníku soutěže Slam Poetry, akčního živého recitování autorské poezie.
Slam Poetry má pevná pravidla, která spolu s manifestem v roce 1982 sepsal v Chicagu jistý Marc Smith. Přihlásit se může kdokoli nad patnáct let s vlastní tvorbou, při produkci nejsou dovoleny žádné rekvizity, kostýmy ani hudební doprovod. DJ obsluhující gramofony vytváří pouze atmosféru. Pořadí soutěžících určí los a každý odvážlivec má na výstup maximálně tři minuty v každém ze dvou kol. Pětičlenná porota, vybraná z publika, výkony
oznámkuje jako při krasobruslení. Lidé při slamshow nejsou povinni uctivě naslouchat. Mohou tleskat, povzbuzovat i pískat a jejich reakce spolurozhoduje o úspěchu akčního básníka. Někdy mu dopomohou i k slušné kariéře: od osmdesátých let, kdy se v Americe a Evropě konají nejrůznější slampřehlídky, má už akční básnění svoje hvězdy, které si jím dokáží slušně vydělávat.
V Česku zatím profesionály nenajdeme,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
