Milionářova cesta do divočiny

Americký podnikatel a milionář Douglas Tompkins (60) je na prahu splnění svého snu: v divokých končinách chilské Patagonie vzniká přírodní park Pumalín, největší soukromé chráněné území světa. Při jeho budování musel Tompkins překonat nečekaně silný odpor armády i demokraticky smýšlející politické elity. Výsledkem investovaných desítek milionů dolarů a jednoho desetiletí lidského života je zachování tří set tisíc hektarů nedotčeného deštného pralesa a nový fenomén: ochrana přírody placená z vlastní kapsy.

Zelená poušť

V daleké Evropě právě vrcholí léto, ale tady v hlubokých pralesích chilské provincie Palena studeně prší. Jsme více než tisíc kilometrů na jih od hlavního města Santiaga a zatím také za pohyblivou hranicí moderní civilizace – teprve vznikající silnice se dosud ne-

propojily. Strmé svahy And spadají v této části jihoamerického kontinentu přímo do chladných vln Tichého oceánu a vytvářejí v něm spletitý labyrint úzkých kanálů a fjordů. Neproniknutelnou džungli zakusující se do nejmenších výběžků pevniny zalévá v chladných přívalových vlnách prakticky neustálý déšť.

Nehostinnost a odlehlost tohoto kraje, popisovaného v Darwinových denících jako „zelená poušť“, způsobila, že se o něj první osadníci začali vážně zajímat teprve na počátku 20. století. Od šedesátých let se k původním farmářům a rybářům přidali noví návštěvníci – horolezci, milovníci divoké vody a divočiny vůbec. Jedním z těchto dobrodruhů v gumácích byl i dnešní vlastník přibližně třetiny provincie, Američan Douglas Tompkins.

Tompkinsova pouť do chilské Patagonie byla dlouhá. Mládenec z malého města ve státě New York odešel v sedmnácti předčasně ze střední školy a vydal se na toulky po světě. „Zajímala mě divočina, nejlíp jsem se cítil pod hvězdami, v lesích nebo na ledovci,“ vypráví dnešní milionář. Tompkins trávil v horách a divoké přírodě několik měsíců ročně, stal se uznávaným horolezcem a kajakářem na divoké vodě. Stejně intenzivně prožíval atmosféru 60. let doma ve Spojených státech – účastnil se protiválečných demonstrací i akcí hnutí za občanská práva. Tehdy se také poprvé seznámil s rodícím se hnutím na ochranu přírody. A začal podnikat: založil firmu na sportovní oděvy The North Face, ta však pod jeho vedením zdaleka nedosáhla své dnešní proslulosti a Tompkins ji koncem 60. let prodal za „pouhých“ 50 tisíc dolarů. Štěstí potkalo dnešního ekofilantropa na autostopu, když mu jednou v Kalifornii zastavila jeho budoucí první žena Susie Russelová.

Kam lítají třísky

Branou do Paleny je přístav Puerto Montt. Ulice devadesátitisícového průmyslového města praskají ve švech. Blíží se večer. Nehybně šedou hladinu Tichého oceánu svírá oprýskaná betonová promenáda, po ní se prohánějí mladíci na skateboardech. Na obzoru se ocelová linka zálivu slévá s obrysem vzdálených hor tu a tam zastřených vrstvou mraků. Z okna pokoje v prázdném hotelu se otevírá výhled na velkolepé hromady třísek v přístavu. „Chile je země tradičně orientovaná na vývoz surovin,“ vysvětluje původ umělého pohoří Adriana Hoffmannová (63), elegantní dáma, která problematice chilské flóry věnovala dvanáct knih a většinu svého života. „Zhruba polovinu exportu země tvoří právě surové dřevo a jeho podíl na vývozu stoupá.“ Paní Hoffmannová, koordinátorka organizace Defensores del Bosque Chileno neboli Ochránci chilského lesa, je kultovní postavou chilských ekologů. Její boj za záchranu zbytků původního pralesa sahá od osobního přesvědčování majitelů půdy až po lobbing v parlamentu. „O pozemky není tady na jihu mezi drobnými majiteli velký zájem,“ říká bioložka. „Místní farmáři vypalují prales, aby získali pastviny pro svůj dobytek, kromě nepřízně přírody se však potýkají také s poklesem cen, a divokou zemi postupně opouštějí.“ Nepoměrně větším nebezpečím, než představuje expanze usedlíků, je výprodej rozsáhlých ploch pralesa nadnárodním těžařským společnostem, jakou je například kanadská Trillium. Ty mýtí zdánlivě nevyčerpatelný prales holosečí a poražené mnohasetleté stromy končí rozemlety na třísky v trupech japonských lodí. Na druhé straně oceánu z nich dělají papír do kopírek.

Podle odhadu chilské centrální banky by mohly místní pralesy tímto způsobem zmizet během necelých dvaceti let. Stát přitom na ochranu přírody mnoho prostředků nevynakládá. „Státní orgány se zavázaly chránit pouhých deset procent ohrožených ekosystémů Chile, na víc peníze nejsou,“ říká paní Hoffmannová. Promáčená rozbujelá divočina, jeden z nejbohatších ekosystémů na naší planetě, se tak v průběhu života jedné lidské generace může proměnit v opravdovou studenou poušť – a stohy potištěného papíru.

V Puerto Montt se moderní civilizace střetává se zdrojem svého bohatství, nespoutanou divočinou. Nedaleko od centra sídlí ve vile obehnané vysokou oprýskanou zdí Tompkinsova nadace The Conservation Land Trust, která spravuje Američanovu zemi – obdivovaný i nenáviděný Pumalín. Ačkoli sídlo nadace zvenku nepůsobí právě přívětivě, vysoký, štíhlý šedesátník v šedých manšestrácích a šedém svetru vítající návštěvu na schodech uvnitř budovy ten dojem víc než vyrovnává.

Tompkinsova dráha úspěšného podnikatele začala založením oděvní firmy Esprit de Corps. Společnost provozovaná původně z obývacího pokoje Tompkinsových má dnes pobočky v šedesáti zemích světa a obrat přibližně jednu miliardu dolarů ročně. „Bylo to dobrodružství, nikdy jsem nebyl typický podnikatel,“ tvrdí dnes Tompkins, svého času „výtvarný ředitel“ firmy. Esprit se proslavil barevností, lehkostí i nesporným podnikatelským talentem obou partnerů, kteří dokázali z času na čas pořádně otrávit konkurenci – třeba když přišli v osmdesátých letech s úspěšnou antikonzumní kampaní pod heslem Kupujte si jen to, co potřebujete. Zaměstnanci firmy dostávali jako zvláštní odměny místo peněz lyžařské víkendy nebo raftování v Africe. Sám zakladatel firmy trávil třetinu roku na expedicích v Andách, Himálaji nebo Antarktidě. „Dnes už nechápu, proč jsem se nechal podnikáním pohltit,“ kroutí talentovaný byznysman hlavou a opéká topinky. „Ponořil jsem se do uzavřeného světa řízení, obchodování a tvorby image a přestal jsem vidět věci okolo sebe. Nevím, jak se mohlo stát, že jsem místo toho nebyl třeba mezi radikálními ekologickými aktivisty z Earth First!, kam jsem přirozeně patřil.“

Zhruba od poloviny 80. let se šéfovy výlety do divočiny začaly prodlužovat. Něco nebylo v pořádku, podnikatelský svět nebyl tak barevný jako výrobky, které produkoval. „Zlom přišel náhle,“ říká Tompkins – prý nad knihou George Sessionse a Billa Davalla Deep Ecology: Living as if Nature Mattered (Hlubinná ekologie: žít, jako by na přírodě záleželo). „Během pár hodin, které jsou k přečtení té knihy potřeba, jsem prožil osvícení. Všechno najednou dávalo smysl,“ vzpomíná na zlomový okamžik Tompkins. Jako horolezec intuitivně chápal význam divočiny, kniha však dala intuici racionální základ. „Autoři stavěli přírodu na první místo, hovořili o biocentrismu, a mně došlo, že právě tady se všechno láme. Ocitl jsem se na cestě k novému poznání.“ Tompkins se rozhodl z byznysu odejít. „Uvědomil jsem si, že výroba a propagace výrobků, které vlastně nejsou pro nikoho životně důležité, představují jednu z příčin současné ekologické krize. Já sám jsem byl součástí problému! Musel jsem začít dělat něco jiného, musel jsem se postavit na stranu, která nabízí řešení.“

V roce 1990 Tompkins prodal svůj podíl ve firmě a rozvedl se se svou první ženou. Z podnikatelského světa odkráčel podle různých zdrojů se 150 až 250 miliony dolarů v kapse.

Co ten gringo chce?

„Příchod Douga Tompkinse byl pro Palenu požehnáním,“ hodnotí dění ve své diecézi biskup Juan Luis Ysern de Arce (73). Monsignore Ysern je hlavou místní katolické církve již téměř třicet let. Oblast, kterou spravuje, je řídce osídlena farmáři a rybáři, jejichž běžný měsíční příjem nedosahuje ani poloviny průměrné mzdy v Chile. „Hlavním problémem Paleny je fakt, že zde neexistují žádné tradice, nic, na čem by společnost mohla stavět. Vykořenění lidé neuvažují nad tím, jestli je správné porazit čtyři tisíce let starý strom. Touží po pokroku, civilizaci, chtějí uspokojit své potřeby, a to hned,“ říká biskup.

Jednoznačnou představu o rozvoji oblasti měla úřední místa ve vzdálené metropoli: za Pinochetovy diktatury tady těžká technika prorazila lesem nezpevněnou Jižní cestu – Camino Austral, která měla oblast otevřít modernímu světu. Výstavba si vyžádala přibližně 300 milionů USD a měla do oblasti přilákat miliony nových usedlíků. Ti však do nehostinné Paleny nikdy nedorazili.

Zato se zde v roce 1991 objevil bývalý majitel Espritu. Jeho původním záměrem byla koupě krachujícího ranče Reńihue v odlehlém fjordu asi 120 km od nejbližší významné výspy civilizace. Statek o rozloze 17 000 hektarů je dostupný pouze letecky nebo lodí – a jeho novopečený majitel se za nějaký čas dozvěděl o možnosti koupit rozsáhlé pozemky v sousedství. „Po odchodu z Espritu jsem financoval vznik platformy podporující myšlenky hlubinné ekologie, Foundation for Deep Ecology. Potom jsem si uvědomil, že mohu do věcí skutečně zasáhnout – koupit a chránit konkrétní území,“ vypráví Tompkins. V letech 1992 až 1994 tak spolu se svou druhou ženou Kris skoupil přibližně 300 000 hektarů půdy na území táhnoucím se od vln Tichého oceánu až po vrcholky And na hranicích s Argentinou. Jeho cílem byl vznik souvislého chráněného území s oficiálním statutem přírodní rezervace. „Až to dotáhnu do konce, měl by se Pumalín vrátit do rukou státu. Nevěřím v soukromá chráněná území,“ vysvětluje svůj neobvyklý záměr Tompkins. „Soukromé parky mohou být dobrým přechodným opatřením, ale jsem přesvědčen, že chráněná území, obzvláště když jsou rozlehlá, by měla patřit veřejnosti. Vstup soukromého kapitálu je možný na přechodnou dobu, když stát na ochranu přírody nemá peníze. Myslím, že je to úkol pro nás bohaté. Své majetky jsme získali díky tomu, jak systém funguje, a měli bychom je i nějakým způsobem vracet.“

Poznání, v jak výbušný problém se vlastnictví tak rozsáhlých pozemků může proměnit, však Tompkinse teprve čekalo. Zpočátku byl totiž klid. Chilská společnost je vůči soukromým aktivitám bez předsudků a výprodej i velkého území zahraničním majitelům je v zemi běžnou praxí. Problémy nastaly v okamžiku, kdy se ukázalo, že bohatý gringo nehraje podle obvyklých pravidel.

Hlavním zdrojem obživy palenských rybářů se po vyčerpání oblastních, kdysi bohatých lovišť staly lososové farmy. Sádky s uvězněnými lososy lemují divoké pobřeží oceánu a poskytují stovky pracovních příležitostí. Podle odborníků však také zarážejí poslední hřebík do rakve mořského ekosystému. Chov lososů je byznys a fjordy Paleny jsou továrnou. Odpad, tedy zbytky krmiva a chovaných zvířat, bývá zvykem bez rozpaků vyvrhovat na panenské pobřeží, na kterém se zároveň kácí stromy a vybíjejí lvouni. Ve společnosti Fierdo Blanco nejspíš nikoho ani nenapadlo, že by hromady tlejících zbytků nebo vybíjení ploutvonožců mohlo novému majiteli pozemků vadit. Spor o neoprávněný vstup na soukromý pozemek skončil v roce 1993 u místního soudu a Tompkins ho bez problémů vyhrál.

Majitelé lososáren však celou věc pochopili jako zásadní ohrožení svých zájmů. Tompkinsův plán získat pro pumalínské pozemky úřední nálepku chráněného území navíc hrozil navždy vyloučit ze hry velké dřevařské společnosti a komplikoval budování elektrické sítě z plánovaných hydroelektráren. K čistě ekonomickým argumentům se připojil i nacionalismus z nejvyšších míst. „Chile nepotřebuje a nepřeje si, aby mu někdo radil, jak nakládat se svým územím,“ prohlásila po procesu tehdejší ministryně národního majetku Adriana Delpianová. Tompkinsův neobvyklý projekt se dostal do centra zájmu bulvárních i seriózních médií, podporu však nenacházel v žádném z nich. „Za problémy chilského obchodu stojí Tompkins,“ hlásaly titulky pravicového deníku La Tercera. Pumalín se svou rozlohou odpovídající zhruba trojnásobku Národního parku Šumava byl najednou pro mnohé příliš velkým soustem: „Jako Chilan nemohu připustit, že cizinec vlastní kus mé země od hor k oceánu, zvláště když není jasné, co s územím skutečně zamýšlí, a když jde o strategicky důležitou oblast,“ prohlásil do novinářských mikrofonů křesťansko-demokratický senátor Gabriel Valdes.

Nervozitu z Tompkinse začala dávat najevo také armáda, jejíž vliv je v zemi i po pádu Pinochetovy diktatury významný. Pumalín totiž přetíná území Chile a rozděluje ho na dvě části. Území parku navíc leží také na březích fjordu Comau, který hraje významnou roli ve strategických plánech armády pro případ hypotetické ozbrojené konfrontace s Argentinou. Tompkins se svým parkem se tak ocitl na seznamu bezpečnostních hrozeb státu.

Nepřízeň vlády, podnikatelských kruhů, armády i médií nakonec zasadila Pumalínu i praktický úder. Ve skládačce menších i větších pozemků vykupovaných od soukromých vlastníků chyběl Tompkinsovi jeden dílek – 30 000 hektarů v majetku univerzity ve Valparaísu. Vláda vycítila svoji šanci a zasadila se o jeho odprodej energetickému koncernu Endesa, přestože Tompkins nabízel několikanásobně vyšší cenu. Pumalínu se tak stalo přesně to, co on sám dělal s územím Chile: byl rozdělen.

„Já naivka si myslel, že mi budou děkovat,“ vzpomíná na tehdejší vášně Tompkins. Připočteme-li k uvedené politicko-mediální kampani ještě odposlouchávání telefonů, zastrašovací přelety armádních stíhaček nad rančem a výhružky smrtí ze strany místní neonacistické skupiny Era hitleriana, je Tompkinsovo vystřízlivění a znechucení pochopitelné. Vláda prezidenta Freie sice formálně v roce 1997 podepsala s Tompkinsem dohodu, ve které se zavazovala udělit Pumalínu nově vytvořený status soukromé přírodní rezervace oplátkou za vybudování infrastruktury parku. Závazek se však snažil splnit pouze ekofilantrop a v roce 2001 měl všeho po krk. „Odstupuji od projektu Pumalín. Jisté mocenské kruhy si nepřejí, aby chráněné území vzniklo,“ oznámil Tompkins na schůzce s politickými špičkami země.

Záchrana projektu přišla v poslední chvíli. Tompkinsův záměr odejít z Chile vyvolal v kruzích chilských ochránců přírody zděšení, otráveného milionáře přemlouvala i výše zmíněná Adriana Hoffmannová. „Bez podobných lidí nemají chilské pralesy šanci a Tompkins je navíc příkladem pro místní,“ vysvětluje svoji angažovanost bioložka. Do věci se vložil i nový chilský prezident Richardo Lagos. „Mám o panu Tompkinsovi to nejlepší mínění a jeho činnost má pro nás velký význam,“ prohlásil a požádal amerického podnikatele o trpělivost.

O lidi tu nejde

V hlavním pumalínském centru – Caletě Gonzales – brzdí na štěrkové cestě terénní vozy a náklaďák. Z aut vystupují do nepřetržitého deště dělníci v žlutých gumových pláštích a do rukou berou lopaty. Mezi nimi se v holinách a rozverné kšiltovce prochází Douglas Tompkins. Zaměstnanci parku přijeli zahlazovat škody – odklízet skládky a zalesňovat úseky zničené činností původních farmářů a stavitelů silnice. „Hlavním smyslem parku je ochrana přírody. Park je dost velký na to, aby ochránil celý místní ekosystém. Lidé jsou tu až na druhém místě,“ říká správce parku Fernando Grandón (43). Teď v červenci, tedy uprostřed zimy, tady ostatně kromě přibližně dvou stovek zaměstnanců rozptýlených po celém chráněném území ani žádní lidé nejsou.

Park Pumalín je především prales. Ten porůstá strmé svahy vysokých hor i říčních údolí a je s výjimkou zmíněné Pinochetovy silnice, na jejímž severním konci právě stojíme, prakticky neprostupný. Pro návštěvníky, jejichž počet se každým rokem zvyšuje, tu však vzniká síť stezek, tábořišť a informačních center. „Kempy, stánky informačních center a třeba i orientační tabule na stezkách navrhuje Douglas,“ prozrazuje správce. Malé kempy, zamluvené v letní sezoně na týdny dopředu, jsou vybudovány tak, aby se návštěvníci navzájem nerušili. „Chceme, aby se turisté ráno probouzeli s výhledem na jezero nebo na vulkán, a ne na sousedův stan. Měli by si odsud odvážet zážitek setkání se skutečnou divočinou, který v nich už zůstane.“ Sezona je krátká a loni se tu během dvou letních měsíců vystřídalo téměř osm tisíc návštěvníků. (Park je zdarma otevřen po celý rok, platí se pouze za ubytování – kemp stojí 5 dolarů za noc.) „Jsme samozřejmě rádi, že sem lidé jezdí, nejdůležitější je pro nás ale příroda: mimo značené stezky nikdo chodit nesmí, na to naši zaměstnanci dohlédnou,“ říká správce Fernando.

Projektem přesahujícím běžnou agendu chráněných území jsou ukázkové biofarmy vybudované na území parku. Jejich idea je prostá: hospodařit tak, aby byly statky soběstačné a nemusely používat obvyklé nešetrné metody – umělá hnojiva, holoseč a vypalování pralesa pro skot. K rozjezdu a provozu byly ovšem potřeba značné investice – a bez velkých dotací z Tompkinsovy kapsy by žádná z farem nemohla existovat ani dnes.

Většinu farem Tompkins vybudoval podél hranic parku a jejich obyvatelé – někteří z nich původní místní farmáři, jejichž zájmy by se jinak asi s hlavním cílem parku křížily –, tak zároveň fungují jako přirození strážci nově vznikajícího chráněného území. Na farmách se také chovají nepřikrmované včely, a přestože včelařství není v Patagonii tradiční, tvoří výnosy z prodeje medu hlavní komerční aktivitu parku. „Jsem tady rok a půl,“ vypráví argentinská včelařka Teresa McDonnelová (31) v úhledném domečku hluboko ve fjordu Reńihue. „V Argentině jsem přišla o všechno, a když jsem viděla v časopise inzerát, neváhala jsem ani minutu,“ říká.

Zanedbatelný není ani chov ovcí. Ten je na promáčené půdě náchylné k erozi vhodnější než obvyklý chov skotu a zpracování vlny je zdrojem obživy pro tkadleny žijící za hranicemi parku.

Před nuzným dřevěným domkem ve vesnici Piedra Azul pár kilometrů od Puerta Montt zastavuje bílá dodávka. První místnost zabírá ušmudlaný prodejní pult s marmeládou, máslem a sušenkami, vzadu se ukrývá tkalcovská dílna s typickým ručním stavem indiánů Mapuche. Robustní tkadlena Yolanda García (50) na něm se svou učednicí Martou (18) tká tradiční pokrývky a učí řemeslu dalších osm tkadlen. „Díky paní Tompkinsové máme práci. Naši muži rybolovem moc nevydělají, takže teď vlastně rodiny živíme my, ženy,“ vypráví hrdě Yolanda. Koordinátorka projektu tkaných výrobků, nenápadná hnědovláska Carmen Joostová nakládá hotové pokrývky barvené kaštanovým listím a zelenou barvou získávanou z listí bodláku. Pečlivě odměřuje vlnu na další výrobky a pak vyráží do sousední vesnice, kde na ni čeká skupina drobounké Ilse Gonzálezové (48). „Upletu tak šest svetrů za měsíc. Tompkinsovi oceňují tradiční tkaní a pletení. Hlavně ale umí naše výrobky prodat ve Spojených státech. Naše děti by si tyhle ručně pletené svetry na sebe nikdy neoblékly, to, co děláme jim, připadá nemoderní.“

Tompkinsova manželka Kris zahájila projekt před dvěma lety. Farmy v Reńihue produkovaly vlny dost, naskytla se tedy možnost dát práci místním lidem. Výrobky pod značkou Puma Verde se prodávají dobře a tkadleny jsou momentálně zavalené objednávkami. „Kontakt s těmito ženami je pro mne obohacením, vždycky za nimi ráda zajedu, trávím s nimi hodně času. Povídáme si o nových vzorech, kvalitě vlny, dětech, nemocech, jsem ráda, že se díky projektu mají líp,“ usmívá se spokojeně Carmen a trpělivě odhání zabláceného hafana, který nám vyrazil na přivítanou v další vesnici Reloncavi. „Mám pro seňoru Kris nový odstín zelené. A vezměte jí tuhle šálu, jsem zvědavá, co na ni řekne!“ volá tkadlena Manolita do ticha šedého obzoru.

Z hlediska věčnosti

Po více než deseti letech Tompkinsovy přítomnosti v Paleně se zdá, že příběh spěje ke svému rozuzlení. V říjnu letošního roku by měl prezident Lagos park oficiálně vyhlásit soukromou přírodní rezervací. Podpis na prezidentském dekretu však samozřejmě nemůže ze dne na den změnit tradiční uvažování lidí. Chilská společnost je se soukromou iniciativou na ochranu přírody v podobném rozsahu konfrontována poprvé. „Já rozumím tomu, že si někdo koupí les, potom ho oplotí a vybírá vstupné, aby svou investici zhodnotil. Jenže Tompkins nic takového nedělá,“ kroutí zachmuřeně hlavou starosta Puerto Montt Rabindranath Quinteros (59). Možné

příčiny dosud trvajících nedorozumění komentuje také rektor univerzity v Santiagu de Chile Antonio Elizarde: „Naše

společnost není zvyklá na lidi, kteří jednají průhledně a skutečně dělají to, co říkají. Tompkins je navíc příkladem filantropického podnikatele. Cítí odpovědnost vůči společnosti i přírodě a to je v Chile neslýchaná věc.“

Tompkinsův příklad však přesto začíná nacházet odezvu i mezi chilskou veřejností. Většina z loňských deseti tisíc návštěvníků parku byli Chilané, z nichž mnozí se do odlehlých končin své země vypravili ze zvědavosti. „Tompkins byl v tisku možná častěji než Pinochet a lidé chtějí jeho park vidět. Většinou říkají, že se vrátí,“ popisuje část své klientely majitel hotelu v městečku Chaitén na hranicích parku don Carlos. Přestože jsou chilské pralesy nadále v ohrožení, jejich cena v očích alespoň části obyvatel stoupla. „V Chile existuje celá síť drobných soukromých chráněných území, teď se ale mezi místními úspěšnými podnikateli probouzí nová móda,“ vysvětluje s potutelným úsměvem Adriana Hoffmannová. „Tompkinsův příklad svádí ostatní – ne, nechci nikoho jmenovat, ale vím, že skupinky významných lidí si jezdí za Tompkinsem pro rady, jak se to vlastně dělá.“

V malé pracovně v městečku Ancud sedí biskup Ysern. „Víte, Tompkins si mě vlastně definitivně získal, když jsem se dozvěděl, že ve svém parku založil školku pro malé alerse. Alerse je strom, který roste i tři a půl tisíce let, a my, Chilané, ho považujeme za národní symbol. Jenže většina z nás ho ve skutečnosti nikdy neviděla,“ usmívá se biskup. „Alerse ve školkách nikdo nepěstuje, jednoduše proto, že se to nemůže vyplatit. Doug ty stromky u sebe sází a já je jezdím světit. My dva se na svět díváme stejně – z hlediska věčnosti.“

Rámeček

Žít, jako by na přírodě záleželo

Zásady hlubinné ekologie poprvé formuloval norský filozof Arne Naess. Základním kamenem je odvrat od antropocentrismu, v němž je hodnota přírody dána pouze její užitečností pro člověka, a příklon k biocentrismu připisujícímu všemu živému vlastní vnitřní hodnotu. Základní teze hlubinné ekologie bývá zvykem formulovat v osmi základních bodech:

1. Prosperita života lidí i veškerého ostatního života na Zemi má svou hodnotu. Hodnota životních forem je nezávislá na užitečnosti z hlediska úzkých lidských zájmů.

2. Hojnost a pestrost života jsou hodnotami samy o sobě a obohacují lidský i veškerý ostatní život na Zemi.

3. Člověk nemá právo tuto hojnost a pestrost omezit – výjimkou je uspokojování základních potřeb.

4. Současné zasahování člověka do přírody je neúnosné a situace se rychle zhoršuje.

5. Život a kultura lidstva nijak neutrpí podstatným snížením počtu obyvatel. Dobrý stav přírody se bez takového poklesu neobejde.

6. Podstatné zlepšení životních podmínek není možné bez proměny politiky, neboť ta ovlivňuje ekonomické, technické a ideologické struktury.

7. Ideologická proměna spočívá v uznávání především kvality života (její podstatou jsou hodnotné situace), a nikoli životní úrovně.

8. Kdo se s uvedenými body ztotožní, má povinnost se přímo či nepřímo zúčastnit pokusu o prosazení nezbytných změn.

Rozhovor

Kdyby šlo těžit na ledovci, udělali by to,

říká spisovatel, muzikolog a estetik Luis Gastón Soublette (76)

K čemu potřebuje člověk přírodu?

Na podivnou otázku ještě podivnější odpověď. Člověk je příroda, ale přestal si to uvědomovat v období renesance, kdy se začal zdůrazňovat antropocentristický přístup ke všemu, tedy i k přírodě. Najednou tady byla příroda pro člověka, ne s člověkem.

Jak působí na Chilany vědomí, že mají v zemi tak rozsáhlé území „naprosté divočiny“?

Nijak. V Chile je minimum lidí, kteří by to byli schopni vnímat. Většinové populaci je úplně putýnka, že se např. právě teď ničí ekosystém naší nejdivočejší řeky Bío-Bío. Kdyby Chilané zjistili, že se dá něco těžit na ledovci, nebo v národním parku Torres de Paine, okamžitě by to udělali. Důležitý je pro ně pokrok. Materiální, samozřejmě.

Kde se tedy stala hlavní chyba?

Estetika a kultura se ztrácejí, jak postupuje vpřed industriální společnost. Čili od 19. století. Každá velká kultura měla své techné, ale pojetí naší industriální kultury naprosto nepočítá s přírodou jako s partnerem. Málo lidí si však uvědomuje, že energie, suroviny, dřevo, přírodní zdroje nejsou nevyčerpatelné. Není možné donekonečna pokoušet univerzum. Škodlivé je také myšlení protestantů, čili dnes nejmocnější anglosaské kultury. Ta považuje za znamení Boží milosti, pokud se člověku v životě podaří zbohatnout. Cena, kterou za toto uvažování dnes všichni platíme, je obrovská.

Jak z toho pekelného kola ven?

Ven? Chaos nastane, už nastal. Jediná naděje je v nonkonformních, soudně uvažujících lidech, kteří si připouštějí pravý stav věcí.

L. G. Soublette je profesorem na Pontificia Universidad Católica de Chile.

Autoři jsou spolupracovníky Respektu.