Chci svědčit o své krajině

Už šestým rokem se po severočeských kopcích na kole prohání Radek Fridrich z Děčína, aby zde mapoval zdevastované hroby sudetských Němců. Když byli před osmapadesáti lety vyhnáni ze svých domovů, zanechali tu nejen své statky a majetek, ale i pochované předky. Během komunistické nadvlády se o jejich hřbitovy nikdo nestaral, a tak některé zmizely úplně anebo se polorozpadlé ztratily pod náletem keřů a trávy. Ani porevoluční doba jejich opravu neznamenala. Je jen otázkou času, kdy definitivně zmizí z povrchu země. Jediným dokladem jejich existence pak možná bude právě Fridrichova databáze.

Z domu vynesen

Z dvousethlavé vesnice Růžová se do lesa vine úzká cestička pokrytá loňským spadaným listím. Po několika stech metrech se mezi stromy vyloupne polorozpadlá zeď. Kdo zavítá do prostoru za ní, zakopne po chvíli o několik kamenů. Až při pečlivějším pohledu si všimne, že je do nich něco vyryto. Přečíst se dají jen dvě slova: Hier a Kessler. Neklamné znamení, že tu leží na odpočinku pan či paní Kessler. Obrys hrobu je možné nalézt až po protrhání trávy. Přímo uprostřed vyrůstá pokroucený strom. „Tady jsem to našel úplně náhodou,“ říká pan Fridrich (34). „Projížděl jsem tu na kole a zprvu mě ani nenapadlo, že je to vlastně hřbitov. Pokaždé když se sem vracím, tak je to o něco horší. Buďto se provalí další kus zdi, nebo tu někdo ukopne jeden ze zbylých stojících náhrobků.“

Pouť bohemisty, který učí na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, po podobných místech začala před šesti lety. „Tehdy jsme byli s rodinou na dovolené v severočeské vesnici Větrov a já si tam všiml malého památníku místním lidem, kteří zahynuli v první světové válce,“ vypráví pan Fridrich. „Jména padlých se už téměř nedala přečíst a to mě zaujalo. Začal jsem přemýšlet o jejich osudech a následném zapomnění.“ Z útržkovitých vyprávění vesničanů se pak dozvídal o tom, že zatímco dnes stojí na Větrově jen pár chalup, před válkou jich tu bylo více než sto. Podle sčítání z roku 1921 tu žilo na tři sta osmdesát Němců a pět Čechů. Pan Fridrich se vlastně jen tak mimoděk rozhodl, že si jména obětí války zapíše. A při procházkách dalšími vesničkami si pak začal uvědomovat, že německých pomníčků a hřbitovů jsou spousty. Mají přitom jedno společné: naprostou devastaci.

Protože se pan Fridrich věnuje psaní poezie, vnímal pouť po opuštěných a zničených hřbitovech spíše jako nostalgickou inspiraci. Jména pochovaných v něm vyvolávala představy, které pak zaznamenával do svých sbírek. „A potom jsem narazil na hranice lyriky. Těžko se to vysvětluje, ale při návštěvě takto zničených míst vám dojde, že cennější než poezie je možná jen zaznamenání jmen z náhrobků, které třeba už za měsíc nebudou.“ Poezii s historickými fakty dokázal využít především ve dvou působivých knihách Řeč mrtvejch a Erzherz. V první z nich shrnul krátké příběhy, které občané z už zmíněné obce Růžová vyprávěli ve třicátých letech německému dřevorytci Walteru Buhemu při jeho návštěvě ve vsi. „Dítě chudých rodičů. V devíti letech ztratil otce. V šestadvaceti převzal otcovský dům a oženil se. Kormidelník prámů. V 55 letech mu vyhořel dům, ze kterého byl v bezvědomí vynesen,“ stojí u portrétu jistého Floriana Kesslera. Možná je to právě ten Kessler, jehož jméno je stále ještě čitelné na náhrobku z růžovského hřbitova.

Babička Radka Fridricha je sudetská Němka, která unikla odsunu díky manželství s Čechem. Dnes žije v Děčíně, jen pár metrů od bytu svého vnuka. O vyhnání a o tom, co mu předcházelo, spolu příliš nehovoří. „Je to pro ni velmi bolestná vzpomínka. Ani o mém mapování hřbitovů se nebavíme,“ říká bohemista. „Ale dá se vytušit, že je ráda.“

Až mne málem převáží