Jedním z významných ekonomických témat červnových voleb do sněmovny byl způsob, jak dosáhnout v dohledné době rozpočtu, který by odpovídal kritériím stability EU. Levicové strany spíše doporučovaly posílit nebo minimálně zachovat příjmové stránky veřejných rozpočtů, strany deklarující se jako pravicové zřejmě sázely na škrty ve výdajích nebo se oháněly poměrně radikálními návrhy, jak snížit některé typy daní, viz zavedení rovné daně. Přes tyto poměrně razantní navrhované změny velká část českých voličů rezignovala na volební účast a posunula tak její procento opět blíže číslům, obvyklým v některých vyspělejších státech. Zdrojem stále většího odcizení voličů od politiky včetně té hospodářské je - tak jako ve většině demokracií - pocit, že proces vládnutí obsahuje příliš mnoho politikaření. To probouzí myšlenku, jestli některé otázky hospodářského systému vůbec z běžné politiky neodebrat.
Centrální daňový úřad
Politika není jen proces neustálého vyjednávání a shnilých kompromisů. Děje se v určitém rámci institucí a má sílu jej také vytvářet. Pravidla hry pro fiskální (či rozpočtovou) politiku zatím bohužel trpí řadou nedostatků počínaje bojem jednotlivých rezortů a konče džunglí pozměňovacích návrhů, které mohou zcela rozvrátit logiku navrhovaných opatření. Výmluvně se o praxi ve sněmovně vyjádřil v nedávném rozhovoru pro týdeník Ekonom vicepremiér Pavel Rychetský slovy „a pak v tom začnou poslanci orat“. Problémem je špatně narýsovaná dělicí čára…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
