Francouzského režiséra Arnauda Desplechina si budou filmoví fanoušci pamatovat coby autora vynikajícího, šest let starého filmu Učená pře aneb můj pohlavní život. Bravurní sonda do duše třicátníka, který stále nedokáže v životě zakotvit a utíká raději k prozatímnosti, jež se ale pomalu stává jeho zakletou věčností, byla bezpochyby jedním z nejlepších francouzských filmů 90. let. S hořkou ironií a bez moralizování film reflektoval jeden ze základních pocitů současných mladých lidí, totiž onu úzkost ze vstupu do života, neustálé prodlužování nezávazné „mladosti“. Ačkoli svůj poslední film Esther Kahn, který nyní můžeme vidět v českých kinech, Desplechin situoval do jiné historické epochy, pojednává o vstupu do života s podobnou přesvědčivostí a v mnohém předchozí snímek doplňuje.
Svoboda neusazenosti
Předlohu pro svůj film Desplechin našel v povídce zapomenutého anglického spisovatele z přelomu 19. a 20. století Arthura Symonse. Dcera židovských přistěhovalců Esther Kahn žije v Londýně na konci 19. století, už od dětství se ale liší od svých vrstevníků. Drží se stranou ostatních, spíš zamlkle pozoruje, co se děje kolem ní. Vnější skutečnost se jí nijak nedotýká, navenek se projevuje jen agresivitou a neurčitým vzdorem vůči okolí. Jako by ale svou intuitivně vzdorující existencí (Esther téměř nemluví, nemá potřebu se vyjadřovat) zpochybňovala tento svět i opravdovost lidského života v něm. Svým odmítnutím vnější reality se Esther obrací k sobě jako…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
