Hrůzu vzbuzující způsob, jakým si 78letý Robert Mugabe vynutil výsledek prezidentských voleb v Zimbabwe, dává za pravdu skeptikům. Už dávno, v prvních letech Mugabeho vlády - kdy někdejší Rhodesie stále patřila mezi prosperující státy - skeptici tvrdili, že tento člověk raději zemi zruinuje, než by se vzdal moci. Zlý, mstivý stařec jejich proroctví splnil do posledního písmene. Co zaráží, je skutečnost, že ho okolní země hájí. Prezidenti Keni, Tanzanie a Zambie se za něj postavili, Namibie volby pochválila, jihoafričtí a nigerijští činitelé uvedli, že výsledek odráží vůli voličů, Organizace africké jednoty hlasování označila za „svobodné a férové“. Pro kontinent, jehož prostí lidé mají obvykle mizivou představu o tom, kde končí demokracie a začíná diktatura, to je zhoubné matení pojmů, které může vyvolat podobný průšvih brzy i jinde. Afrika se chytá do pasti, podobné té, v jaké před pár lety uvízla Evropa, když stále hledala omluvy pro Miloševičův režim. Podobně jako tehdy většina starého kontinentu i nyní Afrika v zásadě souhlasí s alibistickou tezí, že za potíže mohou především cizí mocnosti - v případě Srbska to bylo Německo a Amerika, v případě Zimbabwe je to prý Británie, která se údajně nevzdala svých koloniálních ambicí. Mugabeho psí kusy byly příležitostí, jak bouchnout do stolu a říct: Tak dost! Afrika tuto šanci propásla.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
