Proč se tolik mluví a píše o důsledcích pumového atentátu v telavivském klubu Delfín? Sebevražedný výbuch, který provedl 1. června palestinský terorista Saíd Chudarí, zanechal dvacet mrtvých a stovku zraněných. To je podstatně více než několik málo mrtvých z obdobné akce v nákupním středisku izraelského města Netanja o pár týdnů dříve, je to nejvíce za posledních pět let. Z takové zprávy už bude pěkný sólokapr, řekne si šéfredaktor a zařadí ji na první stranu. Tato cynická logika (tři mrtví - drobná zpráva, dvacet mrtvých - titulní článek) sice funguje, ale nevystihuje hlavní důvod pozornosti ani podstatu problému. A už vůbec nevypovídá o jiné záležitosti: co by čekalo na českou diplomacii, kdyby chtěla přispět, jak to její šéf Jan Kavan nabízel, zprostředkování v nynější krizi.
Když dva nevidí totéž
Těžko říci, zda před týdnem sehrála větší roli racionální úvaha nebo skutečný šok z masakru, ale staly se dvě závažné věci. Za prvé: Jásir Arafát vystoupil poprvé za osm měsíců trvání intifády v televizi s apelem na své stoupence, aby okamžitě zastavili útoky na Izraelce. Pozdě, ale přece, nebo jde jenom o úhybný manévr? Teprve uvidíme. Za druhé: izraelská vláda upustila od okamžité odvety a dala Arafátovi čas, aby svá slova proměnil v činy. Neodstartovaly stíhací bombardéry F-16, aby jako v případě atentátníka z Netanji napadly sídlo palestinských bezpečnostních úřadů ve městě pachatele. Média v Izraeli i ve světě konstatují, že se alespoň na čas…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
