Důvod, jež by, dejme tomu za čtyřicet let, mohl někoho vést k poslechu výplodů většiny špiček dnešní pop music, si lze jen těžko představit. Platí to jak pro její „komerční“, tak i „alternativní“ větev. Mezi těch pár výjimek patří písně Australana Nicka Cavea, snad i proto, že s dobou svého vzniku nikdy nijak zvlášť nesouvisely. Cave se, podobně jako někteří jiní zpěváci a autoři, jejichž tvorba je nahlížena jako „nadčasová“ nebo dokonce „klasická“ (třeba Bob Dylan nebo Tom Waits), nikdy nepřizpůsoboval dobovým trendům, ani se je nesnažil předjímat, nebyl to žádný mluvčí nastupující generace, od počátku své kariéry v sobě měl víc ze starce než z mladíka. Přestože jeho sebezničující životní styl opravňoval pochybnost, zda vůbec pozná stařectví i jinak než coby stylizaci, Cave všechny svoje závislosti nakonec přežil (a dnes se jich prý i vzdal). Přežil i svůj přechod z kategorie „ikona undergroundu“ mezi regulérní celebrity, o něž jeví zájem bulvární tisk. Přežil i kult, díky němuž se po sklepích na celém světě vyrojili jeho šestákoví epigoni a hudební publicisté o něm napsali stohy lyrizujících pitomostí. Na jednoho úzkostného neurotika toho vlastně přežil docela dost. A svou novou deskou No More Shall We Part (Teď už nás nic nerozdělí) navíc potvrzuje, že i jeho autorské schopnosti překonaly všechny zmíněné turbulence prakticky nedotčeny.
Zpátky k chůvě
Pokud se u Nicka Cavea vůbec dá mluvit o nějakém hudebním vývoji, týká se věcí víceméně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
