Nepovedené blues

Předchozí snímky Děti přírody (1991), Zimnice (1995) a Ďáblův ostrov (1996) stavěly islandského režiséra Fridrika Thora Fridrikssona v soutěži na letošním 35. karlovarském festivalu do role horkého favorita. Jeho nový film Andělé všehomíra je však velikým propadem a předchozí vavříny obrátil v bobkový list. Hlavní ocenění zcela po právu nesklidil, za co se mu ale ve Varech dostalo zvláštního uznání poroty a ceny FIPRESCI, vědí asi jenom porotci sami. Ve snaze proniknout na zapovězenou loď bláznů a objektivem kamery ukázat nesmyslnost okolního světa se mu nepodařilo o duši „pomateného“ hrdiny, malíře Pálla, ani otřít. Autor známý svojí citlivostí k severské přírodě a zakořeněním do severských bájí a mýtů, které se v předešlých filmech prolínaly s moderním světem v jeden sourodý celek, se dopouští podobné chyby (či podléhá témuž svodu) jako David Lynch ve filmové verzi Twin Peaks. Totiž snaží se popsat a zobrazit to, co v jeho předchozích dílech (u Lynche v seriálu Twin Peaks) zůstalo smyslovým vjemům skryto a promlouvalo k nám pouze skrze naše vnitřní vnímání. Fridriksson se navíc v líčení pocitů dotírajících na člověka z jeho nevědomí omezuje pouze na jejich doslovný opis. Příběh je plný polopatismů, klišé a laciné symboliky nejrůznějšího kalibru. Hlavní hrdina je muž v plné síle, všestranný umělec, jenž se však nedokáže vyrovnat s „hrubostí“ a „necitlivostí“ světa okolo sebe, v důsledku čehož upadne až do paranoidní psychózy. Fatálním okamžikem je rozchod s dívkou, o…