Nestává se tak často, aby po přečtení knihy, která se pokládá za knihu filozofickou, zůstávaly v paměti čtenářů především působivé obrazy. Nikoli teze, nikoli pojmy či smělý myšlenkový systém, nýbrž dramatické výjevy, barvitá vylíčení událostí anebo němá gesta, skrytá v jinak jednolité šedi archivních dokumentů. Jako by vše, co chtěl autor sdělit, bylo vizuální zkratkou řečeno právě v těchto obrazech. Snad právě toto je nejnápadnějším rysem knih francouzského filozofa Michela Foucaulta (1926–1984). Loď bláznů bude jeho čtenářům už navždy připomínat snahu rozumu oddělit se od šílenství, Velasquezovy Dvorní dámy zrcadlovou hru reprezentací, odkazujících k privilegovanému místu, vyhrazenému svrchované moci, a portréty anatomií poněkud přízračnou snahu lékařského pohledu proniknout k tajemství života v mrtvém těle. Tato technika obrazného shrnutí myšlenky je ale nejen poznávacím znakem Foucaultova stylu, nýbrž je to součást jeho metody. Obrazy, které cituje či vynáší z archivů, jsou klíčem k dokumentům, kterým chce vrátit hlas. Ale tímto klíčem se stávají teprve tehdy, pokud ožívají vzájemným setkáváním v prostoru, který Michel Foucault pečlivě inscenuje. Myšlenka se rozvíjí teprve mezi nimi, v jejich nebezpečné blízkosti.
Moc a vědění
Snad nejpříkladnější v tomto ohledu je právě Foucaultova kniha Dohlížet a trestat z roku 1975. Na jejím začátku se pečlivá dokumentární rekonstrukce veřejné popravy z roku 1757 setkává s návrhem reformy vězeňského…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
