V roce 1989 obcházelo Evropou strašidlo konce komunismu. Obyvatelé střední a východní Evropy překonávali bariéru vlastní nevíry a strachu a stále hlasitěji říkali „ne“ systému, který v dosud nevídaném rozsahu přinesl teror a bídu, lež a zkázu, ztrátu národní identity a znásilňování lidského svědomí. Po deseti letech stojí za to ještě jednou probrat události před pádem berlínské zdi, zvláště ty, které se odehrály nejblíž československých hranic. Tím spíše, že mají dodnes silný vliv na to, co se děje u našich sousedů. Vysvětlují také leccos, co prožíváme v těchto dnech.
Ještě tady?
Od počátku roku 1989 působí v pobaltských zemích, které tehdy ještě patřily k SSSR, legálně tzv. lidové fronty. Především organizací mnohatisícových demonstrací se domáhají zrušení tajného protokolu paktu Ribbentrop - Molotov (1939), tedy nezávislosti. Pod hesly boje proti bourání tisíců vesnic v Sedmihradsku (vymyšleno Nicolae Ceausescem coby součást plánu, jak „modernizovat“ zemi) se aktivizuje antikomunistická opozice v Rumunsku. V Bulharsku hraje podobnou roli odpor proti nucené asimilaci tamních Turků. V Rusku znamená glasnosť už také svobodnou kritiku současné moci a neutěšených poměrů, které kvůli ní v zemi panují, což poměrně rozsáhle ovlivňuje výsledky březnových voleb do Nejvyššího sovětu. Kandidáti, kteří nejsou ze stranického aparátu, vítězí v plné čtvrtině volebních obvodů. Akce za odstranění ústavního paragrafu o vedoucí úloze komunistické strany, kterou o…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
