Shodou okolností vysílal minulý týden program ČT 2 portrét „hrozného dítěte“ německého filmu Rainera Wernera Fassbindera (1946–1982). Dlouhá pasáž je v něm věnována významu a symbolice postele ve Fassbinderově díle. Fassbinder ve svých „ošklivých“ filmech používal postel jako laboratoř vhodnou ke sledování toho, jak a jakými prostředky jeden ovládá druhého, jak se stává manipulátorem a jak se pak tato postelová hierarchie projevuje ve fungování společenských mechanismů.
Odkaz k Fassbinderovým sociálním filmům je v recenzi na celovečerní debut Oskara Reifa Postel - který je z úplně jiných materiálů - kuriozní až absurdní, a nebýt jedné televizní náhody, nikdy by se tu neocitl. Když už se tak však stalo, nezbývá než v tom pokračovat. Fassbinderova postel je místem pro experiment a analýzu: nic při tomto pokusu není předem jasné, vše vzniká teprve ze střetů a konfliktů. V Reifově posteli je předem jasné „všechno“, místo otázek se rovnou odpovídá a stavějí se teze. Nutno dodat, že ty „odpovědi“ jsou i tak zajímavě „provokativní“ a stojí za to je vyslechnout, tedy podívat se na ně. Problém je v těch otázkách - v jejich nepřítomnosti.
Zpověď ze záhrobí
Nejprve je ale nutné říci, že v českých zemích nebyl už dlouho natočen film, jehož obrazová a výtvarná podoba by byla tak sugestivní. Postel, snímaná kamerou slavného Igora Luthera, je celá prosvícená zářivým světlem, ve vysoce kontrastním nebo v impresionisticky rozpuštěném černobílém obraze se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
