0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura13. 12. 19985 minut

Bankéř anarchista

Fernando Pessoa

Autor: Repro Respekt

Portugalský básník Fernando Pessoa (1888–1935) proslul v literárním světě především vytvářením imaginárních básnických osobností s vyhraněnými názory i vkusem, jimž vymyslel životopis a napsal za ně jejich dílo. Vedle jemné a nostalgické vlastní poezie tak uvedl do literatury například novopohanskou přírodní lyriku Alberta Caeira, divoce zjitřené sociální básně Álvara de Campos či melancholické a skeptické texty Ricarda Reise. Mohlo by se zdát, že k takovému sebezmnožování vedla nedostatečná integrita autorovy osobnosti (sám toto své nutkání přisuzuje hysterickým sklonům), odhlédneme-li však od psychologie, vyjeví se nám Pessoova „heteronymita“ jako originální naplnění estetických tendencí doby. Raný modernismus se bránil jakékoli sentimentalitě a odpoutával se od niterných výpovědí. Napodoboval průzkumnické či projektantské metody, jež se v souvislosti s uměním často měnily v hry a mystifikace. Pessoa skrýval vlastní sebevyjádření za konceptuálními maskami, k básním si vymýšlel básníky a k teoriím teoretiky. Takovým „teoretikem“ je i ústřední postava povídky Bankéř anarchista, otištěné poprvé v květnu roku 1922.Text je dialogem, v němž vypravěč hraje podružnou roli jakéhosi věčně udiveného echa. Hlavní part náleží jeho příteli, bohatému bankéřovi, který se překvapivě dozná, že začínal jako anarchista a za anarchistu se považuje dosud, dokonce za důslednějšího, než jsou revolucionáři a teroristé. Toto hybridní postavení pak dlouze vysvětluje svými praktickými zkušenostmi i myšlenkovými pochody. Pocházel z nejchudších vrstev a k anarchistům se přidal jako mladý dělník, pobouřený sociální nerovností, již pokládal za krajně nepřirozenou. Lidé se sice rodí s různým nadáním, inteligencí či životní energií, taková nerovnost je v pořádku, o jejich osudu však rozhodují „sociální fikce“, např. postavení rodiny a její majetek. Cílem anarchistů proto musí být zrušení takových fikcí, svržení nespravedlivého řádu a nastolení přirozených poměrů. Otázkou pouze je, jak to učinit.Bankéřovo plebejské myšlení nepodléhá ideologickým iluzím a opírá se o zdravý rozum, empirický postřeh a neochvějnou věrnost hlavnímu cíli anarchismu, jímž je všeobecná svoboda. I proto odmítá revoluční násilí, které by se chtělo tvářit jako přechodná fáze, při níž revolucionáři vychovávají společnost k přijetí definitivního „ráje“, ale prakticky znamená vojenskou despocii. Ta je krokem zpět, který nutně vede k potlačování svobody, což podle bankéře potvrzují i dějiny: z politické krize v Římě se zrodila vojenská despocie císařství, z Francouzské revoluce despocie Napoleonova. „A uvidíte, co vzejde z ruské revoluce… Cosi, co na dlouhá desetiletí realizaci svobodné společnosti oddálí,“ dodává Pessoův bankéř (připomeňme, že text pochází z počátku 20. let).K naplnění anarchistických cílů zbývá tedy jen dlouhá cesta drobné agitační práce, vyžadující krajní obětavost. Patří však solidarita s veškerenstvem k přirozeným vlastnostem? Není vlastně také sociální fikcí? Nejpřirozenější je přece sobectví. Pochyby přemýšlivého anarchisty vzrůstají. Je přirozené obětovat svůj život budoucnosti, o jejímž charakteru zatím nic nevíme? Co když budoucnost selže, co když naši oběť odmítne? O bankéřově osudu nakonec rozhodnou vztahy v družině anarchistů. Všímá si, že ačkoli jsou všichni vyřazeni ze společenských struktur, snaží se někteří nutit k poslušnosti jiné, ovládat je a uplatňovat nad nimi svou moc. I v malé skupině, jež se zdánlivě vymanila ze sociálních fikcí, začínají působit principy tyranie. Není nakonec přirozená i nerovnost ve společenském postavení? Anebo je lidstvo tisíciletým působením sociálních fikcí nenapravitelně zkažené?Za svobodu a rovnost zřejmě nelze bojovat v rámci společenství, kde vládne tyranie. Jedinou možností je, aby se anarchisté dohodli na společném cíli a pak za ním šel každý zvlášť. Skupina jeho nápad nepřijme, a tak se od ní budoucí bankéř oddělí, přesvědčen o naivitě svých druhů. Je rozhodnut osaměle bojovat se společenským řádem tak, že si podmaní jeho nejcitlivější oblast - peníze. Zbohatnout se hrdinovi podaří hlavně díky revoluční bezohlednosti, jež mu dovoluje spekulovat a podvádět s tím nejčistším svědomím (je přesvědčen, že tak bojuje za spravedlivější svět). Hrdý je i na to, že mu k úspěchu nepomohla žádná sociální fikce, ale dosáhl jej přirozenými schopnostmi, a navíc je přesvědčen, že naplnil odvěký anarchistický sen: osvobodil lidstvo, i když jen částečně - tím, že se pomocí peněz osvobodil alespoň sám. O svých někdejších druzích říká v závěru: „Rozdíl je pouze v tom, že oni jsou anarchisty pouze v teorii, ale já jsem teoretik i praktik; oni jsou mystičtí anarchisté a já anarchista vědecký; oni jsou anarchisté, kteří se krčí, já jsem anarchista, který bojuje a osvobozuje…"Kniha je napsána věcným stylem a jazykem spíš administrativním než uměleckým. Zatímco jinde Pessoa ukázal, že dovede vytvořit vnitřní svět zjitřených umělců a vizionářských mystiků, tady se vžil do myšlení, které svou formou připomíná "železnou“ logiku totalitních ideologů. Jeho fantazie však nebyla nelidská a budoucnost nevyjevila v plné hrůze - éru gulagů, koncentráků i holocaustu přeskočila a zastavila se až u další fáze, kdy se pomahači zločinných režimů po jejich krachu utilitárně přeměnili v manažery a bankéře.

Fernando Pessoa: Bankéř anarchista. Přeložila Pavla Lidmilová, vydalo Argo, náklad 1000 výtisků.

Reklama

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].