Těm, kdo sledují drancovaní, demonstrace a nepokoje v Albánii, nepochybně vrtá hlavou, jak je možné, že téměř celý národ dokázal naletět hrstce podvodníků. Míra důvěřivosti Albánců je skutečně neuvěřitelná, nicméně faktem je, že tzv. pyramidové hry se hrály, hrají a hrát budou, a to legálně i nelegálně.
Princip hry, u nás známé jako letadlo, je stále stejný. Bez peněz, pomocí tzv. řetězových dopisů, ji hrála většina z nás už na základní škole: desetkrát rozepiš dopis, odešli a brzy sám dostaneš tisíc dopisů, tedy i tisíc nových korespondenčních přátel. Stejný model funguje i s penězi. Pošli sto korun, sežeň dvacet pět přátel, kteří učiní totéž, a do týdne (třeba) dostaneš 60 000 korun. Potíž je v tom, že hra se zhroutí v okamžiku, kdy již není možné sehnat nové účastníky. Nejprve jich jsou totiž třeba stovky, pak tisíce a nakonec miliony. A tolik lidí pochopitelně nikdo nesežene. Karel Kovanda ve své knížce Já a moje peníze (LN, 1992) uvádí příklad vynálezce šachů, kterého chtěl vládce odměnit. Nechtěl prý nic víc než na první políčko šachovnice zrnko obilí, na druhé dvě, na třetí čtyři. Brzy nestačily sýpky v celé zemi a vládce se poučil o geometrických řadách.
Hry na letadlo - snad i pod vlivem Albánie - nedávno zakázali kupříkladu v Británii. Zákaz má však celou řadu odpůrců, a to nejen mezi organizátory podobných her, ale i mezi liberály. Odvolávají se přitom na fakt, že pyramidální schéma vlastně zcela bezostyšně organizuje i většina vlád v podobě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
