To musí zabrat

Na počátku byly romantické představy disidentských snílků: pokud bychom jednou, třeba v daleké budoucnosti, mohli spolurozhodovat o politických poměrech, nedopustíme, aby zabředly do malicherného a neplodného partajničení. Podtextem této představy byla touha zbavit se dávno prokouknutých politikářských schémat, nastolit poměry založené na lidské důstojnosti a vzájemném slušném chování.

Co je první pro mne

Václav Havel si už v květnu 1984 (v eseji „Politika a svědomí“) všiml, že moderní stát a moderní politika dávají konkrétního člověka do závorky. Proces zneosobnění moci a její proměna v pouhou techniku řízení je bytostná dimenze celé moderní civilizace. Dnešní prezident viděl tenkrát naději v zásadě: nestyďme se za to, že jsme schopni lásky, přátelství, solidarity, soucitu a tolerance, vysvoboďme tyto základní rozměry lidství z jejich vyhnanství do privátního sektoru a přijměme je jako pravá východiska k smysluplné lidské pospolitosti.Havel tehdy nemohl tušit, že o pět let později dostane šanci své představy realizovat. A že se rychle přesvědčí o nemožnosti uvést je do politické praxe. Ukázalo se, že pravdě blíž jsou jiné, jakoby realističtější koncepce.„Modernost odpovídá na otázku, co je první, jinak než tradice. Moderní člověk se neptá, co je první v celém kosmu, ale co je první pro mne, co mi dává jistotu, co mi zaručuje úspěch v jednání.“ (Václav Bělohradský) Sem někam se napřela síla „osvobozených“, tudíž i jejich reprezentantů, nových…