Začátkem sedmdesátých let jsem napsal krátký text o roce 1968, o klukovi od nás z baráku, který seděl za to, že psal po zdech Dubček. Předčítal jsem ho v přeplněných bytech, kde se četly básně a krátké prózy podobného druhu. Ten kluk byl za časů NDR zatčen ještě jednou za hanobení státu. Trest si odseděl a na podzim 1989 naskočil na pomalu projíždějící pražský vlak. Kdyby byl jedním z těch mnoha na pražské západoněmecké ambasádě, byl by zažil, jak Češi podávali uprchlíkům před očima policistů čaj skrze železný plot. Toto malé velké gesto solidarity a spojenectví připomněl Václav Havel ve svém projevu v Drážďanech na podzim 1995. Kde je té solidaritě konec? Je pryč? Utopila se v kalných a zrádných vodách postkomunistické mentality? Nemyslím si to.
Spřízněnost
Po mém zatčení v listopadu šestasedmdesátého roku mi během výslechů ten text o roce 1968 neustále předhazovali. O založení Charty 77 jsem se dozvěděl ve vězení. Připadalo mi, že je to nanejvýše vhodné místo pro posouzení dosahu této události. Bylo fantastické sledovat enormní nervozitu všemocných orgánů z pozice politického vězně. Právem hovoří Havel ve své drážďanské řeči o spřízněnosti osudů východního Německa a Česka. Přinejmenším vězňové z těchto let nikdy nezapomenou, jak blízko si byli.Autorem nejoblíbenější básně v hohenschönhausenské cele byl Vladimír Holan. Jeho Procházku parkem 1939 z antologie Die Glasträne (Skleněná slza, Volk und Welt 1966) jsem si jako sedmnáctiletý student…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
