Zóna odcizení a zóna zbídačení

Kolem Černobylu bylo po výbuchu vymezeno několik zón podle stupně zamoření. Jediná dodnes střežená enkláva nese oficiální název „Zóna odcizení“ a lidé tu pracují za exkluzivní státní platy. Druhá, nestřežená, by mohla být nazvána „Zónou zbídačení“. Od ostatní, nezamořené Ukrajiny se liší jen téměř prázdnými vesnicemi. Zdejší vesnice byly v roce 1986 oficiálně evakuovány a oblast se dodnes označuje jako „vysídlená“. Přesto tu žijí lidé: buď zůstali, nebo se vrátili a jsou odkázáni na to, co si sami vypěstují. Černobylské zóny jsou něčím jako „vnitřní kolonií Ukrajiny“ a představují pro několik tisíc lidí - nedobrovolnou - šanci na přežití. Zřejmě tento podivný stav věcí vede Ukrajince k tomu, že pro obě území běžně užívají jeden název: Zóna.Do zóny zbídačení zamířila loni v létě ukrajinská etnografická expedice. Platilo „ministerstvo pro záležitosti Černobylu“, které si vymyslelo i poněkud absurdní zadání výzkumu - „záznam tradiční kultury“. Etnografové navštívili 22 bývalých vesnic Polesského okresu, jedné ze tří oblastí s největším radioaktivním spadem v r. 1986, a mluvili s více než sto lidmi. Následující text přináší několik zajímavých svědectví o „zóně zbídačení“, které autor článku získal při rozhovoru s etnografy před třemi týdny v Kyjevě.

Půda pro každého

Do některých vesnic Polesského okresu se část lidí vrátila ihned po evakuaci, protože často žili nastěhováni v cizích domácnostech či byli vysídleni do stepí. Lidé, kteří tu zůstávají…