Premiér Václav Klaus je znám tím, že rád poslouchá, jak je pragmatickým a otevřeným politikem. Počátkem minulého týdne, během své návštěvy v Bělehradě, to jistě slyšel mnohokrát: jeho odpor k „černobílému hodnocení, že tady je viník a tady je oběť“ či jeho výroky o „nerozluštitelnosti míry zavinění války na Balkáně“, jež lahodí uším bělehradských politiků, se o to musely zasloužit. Srbští politici si velmi váží těch několika vzácných osobností, které se k nim neotáčejí zády. Kromě Klause k nim patří Boris Jelcin, Vladimir Žirinovskij nebo Vladimír Mečiar.
Kde dělat dobré obchody
Mečiar, který podle bratislavského provládního listu Národná obroda též „nikdy nehledal viníka bratrovražedné války v Jugoslávii“, navštívil Srbsko počátkem února. S sebou si vezl šedesátičlennou podnikatelskou delegaci a po návratu svou cestu označil za politický a hospodářský triumf.Klaus byl o měsíc později poněkud skromnější, přesto se nijak netajil, že průnik na zdevastovaný jugoslávský trh představuje pro české podniky jedinečnou šanci.Má pravdu: v jedné z nejbolševičtějších zemí Evropy, nad kterou stále visí klec případné obnovy hospodářských sankcí, kde donedávna zápolili s největší inflací od dob výmarského Německa, kde politiku určují váleční zbohatlíci, kde bychom těžko hledali náznaky právního státu a kam se asi ještě dlouho nepohrnou zahraniční investice a půjčky, v takové zemi lze jistě dělat dobré obchody. Ta vskutku stojí za to, aby ji navštívil český premiér.
Na pozadí rudých vlajek
I načasování návštěvy se vydařilo. Den před příletem českého speciálu skončil v Bělehradě sjezd vládnoucí srbské komunistické strany, už několik let přejmenované na stranu socialistickou. Poměrem 99,9 % hlasů byl do jejího čela opět zvolen Slobodan Miloševič. Podle informací z místa děje tu vše navlas připomínalo záběry ze sjezdů KSČ, které nedávno coby dobové dokumenty uvedla Česká televize.Desetiminutové potlesky, rudé vlajky, rudá výzdoba, zpěv Internacionály z hrdel všech delegátů. A samozřejmě plamenný projev znovuzvoleného předsedy o tom, jak Srbsko díky obětavosti hrdinného srbského lidu přežilo roky nespravedlivých hospodářských sankcí a přitom ještě dokázalo „poskytnout materiálně-morální pomoc všem Srbům v tísni, zvláště pak těm, kteří museli se zbraní v ruce čelit válečným hrůzám“.Ovšem den poté, při posezeníčku na sofa v Miloševičových prezidentských sálech, se český host nejspíše doslechl, jak jeho hostitelé odsuzují Karadžičovo válečné štváčství: vždyť se přeci snaží hájit tu nejmírumilovnější politiku na Balkáně, a proto se už před časem, jak Jeho Excelence premiér Klaus určitě ví, rozhodli pozastavit všechnu materiální a morální pomoc bosenskosrbskému režimu.
Politik, který si věří
Punc návštěvy Václava Klause dodal Miloševičovu mocenskému sebepotvrzení zvláštní lesk. A nejenom to: srbskému prezidentovi se muselo zamlouvat, že má u sebe renomovaného a uctívaného hosta, který na něj neshlíží jako na bolševismem odkojeného masového vraha. V Klausových očích zřejmě nespatřil ani známku rozpaků z toho, že stále ještě není jisté, zda na něj mezinárodní tribunál v Haagu nevydá zatykač. Z českého premiéra patrně nevyzařoval ostych, nýbrž jistý obdiv. „Je to politik, který si v lecčems věří, který má jisté charisma vůči svým občanům a který má díky své minulosti, byznysu a bankovnictví určitý sklon k pragmatickému vidění věcí,“ poznamenal o srbském prezidentovi během své cesty Václav Klaus.Jen nebýt toho Havla, posteskl si jistě v duchu Miloševič, když se ujišťoval o možnostech nákupu českých tramvají. Jeho protějšek, pohotově rozebírající výrobní plán zličínské Tatrovky, si však za zády mohl mnout ruce a nejspíše ho napadlo, jak krásně to tentokrát Havlovi nandal.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
