V Čečensku nejde o hodnoty, ale o vůli

Zhruba čtyřicet dnů potřebovala ruská armáda k tomu, aby dosáhla v Čečensku nějakého hmatatelného úspěchu. Přestože boje v Grozném dosud trvají, 19. ledna opustily čečenské jednotky prezidentský palác - symbol svého odporu. Během této doby na sebe konflikt poutal zájem světové veřejnosti. Otázkou však zůstává, jak vůbec a v jakých souvislostech můžeme tento konflikt vnímat a hodnotit. V zásadě jsou po ruce dva přístupy - jeden emocionálnější a druhý, řekněme, politicky zasvěcenější.Je přirozené pociťovat sympatie k slabšímu, soucítit s jeho utrpením a obdivovat jeho odhodlání. Stejně tak se nelze ubránit rozhořčení nad ruským postupem. Koneckonců i politici demokratického světa musejí - tváří v tvář zprávám o bombardování měst a obětech civilního obyvatelstva - vyjadřovat své znepokojení nad „porušováním lidských práv v Čečensku“. Odtud není daleko k myšlence, že jsme svědky tradičního ruského imperialismu i s jeho průvodními znaky: barbarskou bezohledností a civilizační méněcenností.Ti, kteří se více zamýšlejí nad politickými souvislostmi čečenské války, ovšem zpravidla mají odlišný pohled na věc: Způsob, jakým Rusko hájí svou územní a státní integritu, je sice problematický, nicméně sám fakt, že ji hájí, je zcela legitimní. Nikdo rozumně uvažující nemůže mít zájem na destabilizaci Ruska, respektive na jeho úplném historickém krachu. Navíc v případě čečenského konfliktu nejsou ve hře civilizační a politické hodnoty, které vyznává Západ. Není žádný důvod myslet si, že…