Kacíř, demokrat, nebo služebník boží
"Husita Masaryk podal ruku husitovi Jiráskovi, a dlouho, dlouho ji s pohnutím tiskl. Klenbou nádraží zaburácela velebná hymna husitská Kdož jste boží bojovníci. Zpívali ji učitelé pražští a učitelé moravští."
„Husita Masaryk podal ruku husitovi Jiráskovi, a dlouho, dlouho ji s pohnutím tiskl. Klenbou nádraží zaburácela velebná hymna husitská Kdož jste boží bojovníci. Zpívali ji učitelé pražští a učitelé moravští.“ Takto popisuje příjezd prezidenta osvoboditele do Prahy v listopadu 1918 František Soukup, přední sociálně demokratický politik, ve své knize o vzniku republiky. S odstupem doby znějí jeho vzrušená slova poněkud selankovitě, ale nejsou pouhou frází. Hus, husitství a novodobí „husité“ skutečně stáli u zrodu našeho moderního státu - potvrdili to i čeští zákonodárci, když po listopadovém převratu obnovili 6. červenec jako státní svátek. Masaryk pod husitskými prapory - obrazně i doslovně - vedl zahraniční odboj proti Rakousku. Zcela logicky se pak jeho, původně husitské, heslo „Pravda vítězí“ ocitlo na prezidentské standardě. A i když se listopadová revoluce už obešla bez husitů, devíza o vítězící pravdě ožila i tentokrát.
Štafetové dědictví
Odkaz Jana Husa provází české dějiny už 580 let, někdy však po cestách dosti spletitých. První dvě století po kostnické hranici bylo vše víceméně jasné: většina Čechů Husa uctívala jako náboženského a národního světce, katolická menšina v něm viděla zatvrzelého kacíře a původce nebezpečného náboženského rozkolu. Pobělohorským vítězům se s násilnou rekatolizací podařilo vymýtit z českého vědomí i vzpomínku na Husa. Zároveň to ovšem znamenalo, že přestal fungovat jako dělítko společnosti. Není proto divu, že…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
