Ortmanova služba demokracii
Čas od času se můžeme setkat s názory různých politiků a teoretiků, že ústava se u nás netěší potřebné vážnosti, že politická moc vůči ní projevuje okázalé pohrdání a podobně
Čas od času se můžeme setkat s názory různých politiků a teoretiků, že ústava se u nás netěší potřebné vážnosti, že politická moc vůči ní projevuje okázalé pohrdání a podobně. Je pravda, že toto volání nikoho nevzrušuje a vzrušovat ani nemůže, neboť úvahy o ústavě nepatří zrovna k senzačnímu čtení. To se týká i Ústavního soudu, ačkoli jeho činnost souvisí s významem ústavy daleko konkrétněji a podstatněji než moudré a ušlechtilé myšlenky.
Rozhodnutí Ústavního soudu vzbuzují pozornost, zejména když se týkají poslaneckých podání na zrušení určitých zákonů nebo jejich částí. O těchto rozhodnutích se pak spekuluje: jestli jsou správná, kdo vyhrál či prohrál, zda se opozice nesnaží kompenzovat své neúspěchy v parlamentu apod. Aktivita opozičních poslanců před Ústavním soudem je opravdu značná. Soud už sedmkrát rozhodoval o jejich návrzích a z toho třikrát jim dal za pravdu (naposledy když zrušil pravomoc ředitelů věznic přeřazovat vězně do zařízení s mírnějším nebo naopak přísnějším režimem). V jednom případě se ovšem zabýval návrhem převážně koaličních - vyjma ODS - poslanců: návrhu vyhověl a zrušil podmínku trvalého pobytu v republice pro restituenty.
Nikdo se necítil vázán
Rozmanitým hodnocením výroků Ústavního soudu, která většinou vycházejí z politických souvislostí, uniká podstatná věc: že totiž funguje efektivní nástroj kontroly ústavnosti. A to nejen v technickém smyslu, ale v tom, že ústava konkrétně a názorně znamená něco závažného pro…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
