Probuzení ze sna

Lidí schopných zaujmout vůči komunismu postoj radikálně nepřátelský a přitom opřený o rozumové důvody bylo vždycky málo. Daleko víc je těch, kdo v komunismu instinktivně vidí něco neblahého a hrozivého nebo těch, kdo se proti němu staví, aby hájili své osobní zájmy. Ti však nepotřebují posuzovat komunismus celkově a přesně. Dnes se zdá, že „vědomí“ antikomunisté (a je jich dnes méně než kdykoli dříve), musejí svůj postoj znovu vysvětlovat, stejně jako to byli nuceni dělat už v letech 1921, 1941, 1956 atd. Nabízím zde tři argumenty v jejich prospěch.

1) Antikomunismus je dnes součástí politického realismu. Baudelaire říkal, že vrcholem ďáblových úskoků je přesvědčovat nás, že neexistuje. Což je každopádně úskok, k jakému se dnes uchylují komunisté. V zemích, které se teď osvobozují a ještě moc nevědí, co si se svou svobodou počít, vidíme sklon poddávat se zbožnému přání: „Komunismus už neexistuje, žijeme v postkomunismu.“ Komunistická říše na konci roku 1990 však utrpěla sotva pár škrábanců. Dosud si uchovala své državy v Africe a v Asii; ve Střední Americe a ve východní Evropě pouze ustoupila. Ačkoli se zdá, že tu komunismus zahynul, místní komunisté jsou velice čilí a drží se svých mocenských pozic. V těchto zemích ještě zdaleka není rozhodnuto. To, že v jedné z nich přežívá komunistická ústava, v jiné komunistická administrativa a v další zas komunistické struktury vedení, ukazuje, že politický boj ještě není u konce. A dokud neskončí, kdo jiný by ho měl vést…