Stěžovat si je nedůstojné
Malíř Otakar Slavík
Celých dvacet let jsme se nemohli setkat s dílem Otakara Slavíka (nar.1931). V době normalizace se „nehodil“ a v roce 1980 se - ve svých téměř padesáti letech - vystěhoval do Vídně. Průřez jeho životním dílem vystavuje do 2.února 1992 Národní galerie ve sbírce moderního umění v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí.
Udělat to, co chci
Před odchodem z Čech dělal Otakar Slavík ve výstavním ústředí stěhováka: uznaným malířům a sochařům svážel a po skončení výstav zase rozvážel jejich díla. Znal v branži kdekoho a kdekdo z pražských výtvarníků znal malíře Slavíka. Podsaditý, typem spíš boxer než lyrická povaha. Kolovaly o něm desítky skandálních historek, které s gustem dával k lepšímu. Byl nesmírně osobní, celý svět vztahoval ke své osobě, zatahoval náhodné diváky a posluchače do nečekaných, často nepříjemných situací. Agresívní a přecitlivělý, našlapaný vůlí, rozdával rány. Lebkou mířil přímo proti zdi. Denně si o ni rozbíjel hlavu. Čas od času - to bylo nejpodivuhodnější - neprostupnou stěnou zázračně prošel. O umění se nikdy vážně nebavil („Umění je umění, a to se nemění.“), ale pracoval, denně, se samozřejmou pravidelností.„Malba mi slouží k tomu, mohu-li to tak říct, abych se cítil jako člověk. Udělat to, co chci, vyjádřit se - a jít od válu. Potom žít.“
Figura
Měl ateliér ve dvorním traktu v Jungmannově ulici. Jednou stoupala po schodech Američanka, milovnice umění,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
