Na cestě Evropou s uprchlíky: Co člun, to milion pro mafii

První zastavení, vstup do Evropy

14. 9. 2015

První, co stavební inženýr z Damašku Basil Sájid uviděl z Evropy, bylo severní pobřeží ostrova Lesbos. V místě, kde přistál člun, v němž seděl se svojí rodinou a dalšími pětatřiceti lidmi, které poznal až chvíli před vyplutím, je kamenitý břeh rychle vystupující z vody, prašná cesta, za ní drátěný plot vyschlých zahrad s olivami a příkrý svah vysoko se vypínajících hor. Na břehu stálo několik aut a zhruba dvacet lidí: novináři čekající na fotky a rozhovory, skupina zaměstnanců norské charity rozdávající vodu a parta mužů, kteří si chtěli odnést motor z už nepotřebného člunu.

Před dvěma lety, tedy asi po roce války, vzal Basil ženu, dvě malé děti a spolu s rodinou svého bratra odjeli do Bejrútu, kde si pronajali dům. Potíže s prodlužováním povolení k pobytu začal řešit žádostmi o víza do různých západních států. Zkoušel Kanadu, Austrálii, několik zemí EU. „Ani nepřišla odpověď,“ říká. Zkoušel tedy některé ambasády osobně odejít a podat žádost o víza, ale všude byl odmítnut. Nakonec se rozhodli vyřešit odchod na Západ útěkem.

Všichni měli platné syrské pasy, koupili si tedy letenky a odletěli napřed do tureckého Adanu a pak do Istanbulu, kde Syřané vízum nepotřebují. Odtud by nejkratší cesta vedla po zemi přes Bulharsko, ale před ní zprávy kolující mezi uprchlíky varují: hranice jde kvůli plotům a zdem těžko překročit a policii se podle rozšířené legendy nedá věřit, že zadržené lidi nechá jít dál. Basil a jeho početná rodina tedy zvolili cestu přes Řecko.

Zavolali na telefon vyčtený na internetu, kde je arabsky mluvící muž nasměroval do kanceláře v Istanbulu. Tam našli pomocníka organizátorů převozu přes moře do Řecka, přesněji řečeno na Lesbos, který je za ideálního počasí jen něco přes hodinu plavby. Zaplatili 1200 dolarů na osobu a dostali kontakt na lidi na pobřeží. Nočním autobusem (přes den hrozí problémy s policií) se přepravili k moři a snadno našli organizátory riskantní plavby.

Po asi deseti hodinách čekání přišli k pobřeží, kde bylo dalších víc než třicet lidí, většina ze Sýrie, další z Iráku. Muži mluvící turecky je naveleli do člunu, spustili motor a na asi patnáct kilometrů vzdálené siluetě ostrova Lesbos ukázali směr, kam mají plout. Byla neděle dopoledne, zrovna se utišily vlny. Za hodinu a půl za nadšení všech pasažérů přistáli na řecké půdě.

Autobus i stop

Cesty lidí směřujících ilegálně na ostrov Lesbos jsou různé. Učitel Ahmed z Damašku přejel přes rozvrácenou Sýrii na východ Turecka. Tam ale nemohl sednout na běžný linkový autobus, kterých Tureckem jezdí nepočítaně. „Syřany bez platného pasu nevezmou,“ říká. Přes známé se tedy dostal k lidem, kteří organizují ilegálně provozované autobusy speciálně pro syrské a irácké uprchlíky. Lístek do Istanbulu ho stál 300 eur.

Mladík představující se po přistání na Lesbu jako Salem Selah, původem fotograf z Damašku, zase říká, že ještě se dvěma přáteli chtěli ušetřit, takže přes Turecko cestoval týden pěšky a různými stopy, za které platil.

Vraťme se ale na severní pobřeží ostrova Lesbos. Jde o zhruba patnáctikilometrový pruh země, kam uprchlíci přistávají nejčastěji. Je totiž nejblíže Turecku. Pašeráci lidí používají černé gumové čluny dlouhé asi osm metrů. Do každého posadí minimálně čtyřicet lidí, každý nad tři roky platí oněch 1200 dolarů. Pokud odečteme cenu člunu a motoru, pak z každého vypraveného člunu mají provozovatelé zisk v přepočtu asi milion korun. Zařídit si cestu nějak jinak - třeba koupit svůj člun - je přitom pro uprchlíky v cizí zemi, kde si mafie „nekalou“ konkurenci ohlídá, skoro nemožné.

Plavba přitom samozřejmě přináší riziko poruchy motoru, propíchnutí člunu, převržení a utopení. V sobotu kolem druhé odpoledne připlouval jeden člun z třetiny vypuštěný. Uvnitř bylo po lýtka vody, ve snaze odlehčit člunu někteří muži cestou vyskočili a drželi se jen šňůr, které ze člunu visí. „Volali jsme pobřežní hlídku, ale bylo to marné,“ říká ještě roztřeseně jeden z mužů, původem ze syrského Allepa, když plavbu přestál.

V neděli dopoledne přestal jít jednomu z člunů jít motor asi dvě stě metrů od pobřeží. Uvnitř měli pouze jedno pádlo, jinak máchali do vody rukama. Do toho brečelo několik malých děti, které seděly na dně. Naštěstí vítr a vlny pomohly dostat člun k pobřeží.

Fotbal a lízátka

Turistů je podél pobřeží, kde čluny na Lesbu nejvíc přistávají, i kvůli uprchlické krizi málo. Pouze na oblázkových plážích kolem vesnice Skala Sikaminias se jich několik koupe nebo aspoň sluní (na Lesbu je i teď teplota kolem třicítky). V sobotu večer přistály dva čluny přímo ve vesnici u malého rybářského přístavu, kolem něhož jsou restaurace, kde se zrovna večeřelo. Na moři byly ten večer velké vlny, z druhé strany tedy vypravili velké bytelné lodě.

V každé mohlo být sto lidí, připlutí provázel pláč dětí a výkřiky vyděšených matek. Někteří hosté restaurací zůstali večeřet nebo koukat na fotbal, jiní šli pomáhat s výsadkem uprchlíků. Majitelka jedné z restaurací pak zavedla ženy do domku, kde obyvatelé vesnice provozují malý sklad použitého oblečení, jež nabízí obvykle promočeným dětem uprchlíků k převlečení.

Uprchlíkům se ale turisté nevyhnuli ani na pláži za vesnicí, kde čluny přistávaly o víkendu. V reálu ovšem scéna vypadala méně absurdně, než se zdá z podobných fotografií, které obvykle kolují na Facebooku.

Je neděle, asi deset hodin a člun přistává těsně u několika rozložených plážových lehátek. Šťastní pasažéři jako obvykle jásají a ze všeho nejdřív vysazují děti. Jedna z matek pokládá sotva roční dítě na deku a začíná mu kvapem dávat čistou plínu. Dvojice šedesátníků z Düsseldorfu, kteří na sever ostrova Lesbos jezdí už dvacet let, jí nabízí svoje plážové lehátko, pak i osušku. Za chvíli tasí hrst lízátek a začnou je rozdávat dětem, které se vzpamatovávají z plavby.

Další z turistek zrovna vylézala z moře v potápěčských ploutvích na nohách, když člun dorazil. Prodírá se šťastnými uprchlíky, zouvá výstroj a se zájmem pozoruje veselí. Batohy a oblečení jsou sice promočené, protože ve člunu byla voda, mobily v nepromokavých obalech a peníze v pouzdrech důkladně obalených lepicí páskou se ovšem zdají být suché. Některé svršky putují na blízký plot, aby před další cestou trochu uschly.

Válka o motor

Jediné drama se odehrává kolem v tu dobu už opuštěného člunu. O lodní motor, který je teď volně k mání, se přetahují party mužů. Čekají na příjezd člunů - a jakmile se objeví blízko pobřeží, mohutným máváním je navigují k sobě, jako když trhovci lákají zákazníky. Uprchlíci šťastní z toho, že plavbu přežili, se o cenné a snadno odmontovatelné motory nestarají.

Na téhle pláži o ně tedy v neděli bojují jeden mladý Bulhar, několik místních a pak parta turecky a řecky mluvících mužů s téměř novým pickupem. „Jsou součástí té mafie. Berou motory a posílají je zpět na druhou stranu k dalším plavbám,“ šeptá jeden z přítomných fotografů, kteří na severu Lesbu už nějaký čas pobývají.

Právě ti také motor získávají a odnášejí ho na korbu auta. Jeden jejich konkurent to nevydrží a snaží se jim motor vytrhnout z ruky. Vše končí pěstmi, kopanci a zakrvaveným obličejem od hozeného kamene. Turisté se balí a kvapem odcházejí pryč. Uprchlíci se ještě asi půl hodiny suší.

Jeden z mužů vytahuje na slunce i navlhlé fotky dětí a manželky, které zatím nechal v Damašku. Chce pro ně poslat až později, až se zabydlí v Německu. „Cesta je nebezpečná,“ komentuje svůj plán. Po hodině všichni stoupají po asfaltce vzhůru k hlavní silnici a dál. Směrem západní Evropa.